Rubrika: Zpravodaj

Recenze:

Posledním představením letošního NaNečista byla hra Nízkotučný život od souboru Kefírová sekta. Inscenace se zaměřuje na příběh tří dívek, které se setkávají v soukromém senatoriu pro lidi s nadměrnou váhou. Jejich pobyt jim znepříjemňuje dozorce s radikálními metodami jak zhubnout. I když to vypadá, že si tyranizování pacientek užívá, ve skutečnosti si kompenzuje obezitu své přítelkyně. Příběh je poměrně reálný, ovšem nechybí špetka absurdna. Dozorce má svou vlastní rovnici pro hubnutí, nedojezené jídlo postřikuje biolitem a po úspěšném zhubnutí konfekční velikosti, dovoluje svým pacientkám vyrazit novou dírku do pásku. Herecké výkony byly dokonalé, bylo vidět soužití s postavami a humor do hry skvěle zapadal.

Jak vás tohle téma vlastně napadlo?

„Předtím jsme hráli dost depresivní představení, takže jsme teď chtěli něco vtipného. A bylo tam jídlo.“

Z čeho jste vycházeli?

„Najít hru pro čtyři lidi je dost těžké, navíc máme dost vysoké nároky a tohle nám prostě sedělo. Původně to bylo dvojnásobně dlouhé, museli jsme dost škrtat a přepisovat, takže je to vlastně z půlky naše a z půlky předloha.“

Proč zrovna štafle a bedny?

„S bedýnkami se dá dobře manipulovat a štafle se dají dobře použít jako metafora, že ten dozorce je nad náma.“

Jaké pro vás bylo to nacvičovat?

„Hrozná legrace, ale měli jsme hlad. Byla to fakt sranda.“

Bylo cílem sladit kostýmy do červené a bílé?

„Ze začátku ne, ale pak jsme našli tyhle trička, kde je stejné oblečení jako má dozorce, takže pak se to nějak sladilo. Původně to ale nebyl záměr.“

Diskuze:

• Dobře vybraný text a hezky zpracované aktuální téma.
• Dobrá scénografie.
• Zpřesnit rytmus.
• Rozdělit energii dozorce a vnitřního hlasu.

Lidé:

„Moc se mi to líbilo, ale měla jsem u toho hlad.“

„Přišlo mi to zbytečně dlouhé, mohlo by to být kratší. Pointa tam ale byla a byla zajímavá.“

„Působilo to na mě, jak kdyby nám říkali, že máme začít hubnout.“

„Líbilo se mi zpracování nápadu, hodně jsem se zasmála. I herecký výkony byly super.“

Recenze:

Zbytky, další zcela dívčí soubor, který se nám prezentoval s inscenací Puš ap. Po příchodu do sálu jsme si mohli všimnout, že se představení bude odehrávat v aréně. Začátek inscenace působil velice humoristicky, ale vtip se začal pomalu vytrácet, když jsme se dostávali hlouběji k myšlence děje. Zpočátku jsme očekávali, že představení bude mít šťastné zakončení, ale to nás postupně začalo opouštět a nabyli jsme dojmu, že kladného konce není potřeba. Celkové zpracování fungovalo jako výpověď, která působila, že si dívky stěžují na „holčičí svět“. Je docela smutné, že je to reálné. Holky šly od začátku doslova s kůží na trh. Nám osobně nepřipadalo, že se jedná o inscenaci, která je ještě ve vývoji. Na druhou stranu tam byly i jisté nedostatky jako například mluva, artikulace a timing.

Proč jste si vybraly tohle téma?

„Je to pro nás velký téma, prožíváme to každá. Z námětů, které jsme měly, se nám nejvíc líbil právě tento. Je to osobní a strašně se to řeší.“

Pomáhala vám vaše slečna učitelka i mimo režii? Sdílela s vámi svoje příběhy, zkušenosti,…

„Žádnej její konkrétní příběh tam není, ale povídala si s náma o tom a něco jsme si z toho asi vzaly.“

Proč jste vybraly arénu?

„Jelikož pohledy jsou úplně všude. Společnost se kouká ze všech stran, ať jdete kamkoli.“

Zkoušely jste některou z diet, kterou jste zmínily v inscenaci?

„Ne.“

Diskuse:

• V příběhu inscenace se vytrácí humor. Na začátku ho tam bylo hodně.
• Nahodit ke konci druhou stránku tématu (zrcadlo situace).

Lidé:

„Na to, že je to teprve ve vývinu, se mi to líbilo hodně.“

„Líbilo se mi to, ale minulej rok jsem od nich viděl podobný představení, takže to ve mně nezanechalo takový dojem.“

„Vtahování lidí do děje bylo super a líbilo se mi, že to bylo do kruhu.“

„Líbila se mi gradace, pravé výpovědi, diety z existujících diskuzí a názory lidí na krásu.“

Recenze:

Jako třetí v řadě se nám dnes představil soubor Stinné stránky s inscenací Hra na Zuzanku. Celá hra se nese v duchu absurdna. Příběh se točí okolo života Zuzanky, která vyrůstá za nesmyslných podmínek. Celý životní cyklus trvá pouhou hodinu, platí se zajíci a věty jsou využívány odporujíce logickým zákonům nebo pravidlům, jež stanoví významy slov. Představení se nese v příjemně dynamickém duchu plným energie. Absurdita má kvalitně stanovené hranice, které činí představení velice zábavným a nevšedním.

Kdo přišel s nápadem pracovat s hotovým scénářem?

„S nápadem pracovat už s hotovým scénářem přišel Péťa. Všichni jsme se na tom shodli, ale Pavla jsme do toho museli „donutit“.“

Jaké to pro vás bylo s ním pracovat poprvé?

„Bylo to pro mě těžší, jelikož se musím naučit text a je těžší tomu porozumět. Na druhou stranu bylo lehčí pracovat s už hotovými scénami a replikami.“

Jak se vám proškrtával scénář?

„Celkem nám trvalo přijít na to, co je a není důležité, protože Pavel chtěl, abychom se na tom také podíleli my.“

Bylo vaším účelem hrát spíše podle Stanislavského, nebo podle Brechta?

„Záleží na scéně – např. na úřadě si spíše jedeme to svoje, ale zároveň čekáme na reakce publika.“

Diskuze:

• Dotáhnout některé scény do konce.
• Po první scéně upadá
• Ocenění za udržení výrazu tváře.
• Lépe artikulovat své repliky.
• Zdůraznit odstup před Domovem.

Lidé:

„Mně se to moc líbilo, bylo to perfektní.“

„Předčilo to mé očekávání, co se týče té absurdity.“

„Ze začátku trvalo se zorientovat, ale když už jsem se zorientovala, tak to bylo fajn.“

„Chvílemi se to vleklo, v některých pasážích to bylo až zdlouhavé.“

„Líbilo se mi pojetí reálného času, hodinový život odpovídal délce představení.“

Recenze:

Po Kryšpínově zmizení následovala inscenace Ela a Lila od nově vzniklého souboru Panenky, který čítá dvě herečky. Celý příběh je vyprávěním o vzniku přátelství dvou dívek z odlišných sociálních vrstev. Ela a Lila spolu prožívají různá dobrodružství, která utužují pevnost přátelství. Za většinu nepříjemných příhod můžou Liliny zkoušky důvěry směřované k Ele. Velice příjemnou změnou bylo zapojení hadrových panenek a loutky, které krásně doplnily příběh a dodaly mu důvěryhodnosti. Na to, že soubor funguje krátkou dobu, bylo představení dobře promyšlené a zpracované.

Co vás přivedlo k zinscenování této myšlenky?

„Naše učitelka nám dala k přečtení knížku, která se nám zalíbila a podle ní jsme vytvořili první část – dětství.“

Proč zrovna štafle?

„Daly se dobře využít jako schody k Donu Achilovi, tunel a vstup do sklepa.“

Co chcete, aby si z toho divák odnesl?

„Jedná se vlastně o přátelství dvou holek, které vydrží až do konce života.“

Vyráběly jste si panenky a loutku samy?

„Domluvily jsme se s učitelkou výtvarné výchovy u nás v zuš a ona nám je vyrobila. Ty panenky jsou vlastně vyobrazením Ely a Lily. Ela je z bohatší rodiny, tudíž je honosnější, kdežto Lila je z chudší rodiny, a proto je její panenka ošuntělejší.“

Diskuze:

• Pojmout inscenaci více jako storytelling.
• Vyladit kostýmy.
• Tendence vyhledávání hlubšího významu, který tam není.

Lidé:

„Já nemám slov.“

„Mně to přijde dobrý, ale na ně až příliš těžký.“

„Překvapuje mě to hlavně tématem. Nejsem si jistá, jestli tomu ty děti porozuměly.“

Divadlo Bohém opět udeřilo. Po příchodu do sálu jsem nevěděl, co čekat i přesto, že jsem soubor už několikrát viděl, ale samotného Bohéma ještě ne. Věděl jsem ale, že přijde bomba. A měl jsem pravdu, hned po prvním slově bylo očividné, že se bude jednat o improvizaci. Pěkné plus pro mě byla možnost zapojení diváků, kteří toho plně využívali. Byla použita hra otázek a odpovědí ANO/NE.

Padla zmínka o hororech od „Božky Němcové“ a dalších spisovatelů této doby. Poté vytáhl pár karet ze hry Černé historky a začala show. První dvě karty si mohl vybrat někdo z diváků, ale poslední si vybral sám Bohém. Kdo uhádl správně, mohl si zvolit píseň na večerním RETRO DISKU.

Nechyběl velkolepý humor – při kterém se někteří diváci museli svíjet smíchy – ale ani tanec a herecké charisma, které jsme mohli vidět po celou dobu. I sám Bohém se někdy bavil, díky otázkám které zazněly.

Myslím, že všichni ocenili rozhodnutí vystoupit bez svého souboru. Jaké by totiž bylo NaNečisto bez Divadla Bohém?

Recenze:

Festivalovou sobotu zahájil soubor HOP-HOP s inscenací Kryšpínovo zmizení. Děj vyobrazuje příběh jedenáctiletého Kryšpína, který se od ostatních liší svou hluchotou. Kvůli této odlišnosti je opakovaně šikanován svými spolužáky. I přes tyto nepříjemnosti se skamarádí s dívkou, která ho alespoň na chvíli dovede rozptýlit od každodenních problémů. Pod nátlakem šikany se rozhodne definitivně utéct. Přestože Kryšpín nemá se svými spolužáky nejlepší vztahy, rozhodnou se ho hledat. Celý příběh je ukončen policejním hlášením o chlapcově nalezení. I přes nízký věk se herci rozhodli zinscenovat tak vážné téma, což je ocenitelné. Soubor využíval jedinou kulisu a to štafle, které byly plně využity na několik způsobů. Zároveň by se dala ocenit vynikající práce se světly.

Jak vznikla myšlenka tohoto představení?

„Chtěli jsme vážnější téma, tak jsme se ho na konci loňského roku snažili vybrat, abychom v září mohli co nejdříve začít zkoušet. Nakonec jsme došli k tématům jako je vyhranění ze společnosti.“

Jaký je průměrný věk vašeho souboru?

„V průměru jedenáct až dvanáct.“

Proč zrovna štafle?

„Zkoušeli jsme používat různé typy světel, ale většinou to nefungovalo, protože jsme je různě pokládali po zemi. Přemýšlel jsem nad stojanem, ale na něm jsou většinou divadelní světla, tak jsem šel do skladu a našel jsem štafle. Tak jsem je vzal a ony tam nakonec zůstaly.“

Vaše inscenace je inspirovaná knižní předlohou. Odstranili jste z ní nějaké scény, nebo naopak do ní něco přidali?

„Zůstali nám tam postavy, některé i s originálním jménem. Ponechali jsme hlavní příběh, ale přetvořili jsme ho, protože originál je spíše z pohledu policie. Snažil jsem se hlavně podpořit role dětí.“

Diskuze:

• Prospělo by ostřejší oddělovaní minulosti a přítomnosti.
• Drobný nesoulad režisérské ambice a herců.
• Zkusit proměnit hudbu, aby nebyla celé představení stejná.
• Ze začátku silná atmosféra, ale postupně se vytrácí.
• Pochvala za Kryšpínovu přirozenou odlišnost.
• Vytvořit více prostoru pro promluvy (opouštět prostor až po domluvení).

Lidé:

„Bylo to těžký, ale geniální. Ty děcka to zahrály snad líp než dospělí.“

„Ještě to vydejchávám. Byl to vlastně takovej krásnej spot proti šikaně.“

„Dobrá atmoška.“

„Použili jednu rekvizitu víckrát a to bylo vono.“

„Líbilo se mi to světlo, ale některé scény tam byly nepochopitelný. Já jsem třeba nepochopil, proč běhaj.“

Film o recyklaci oblečení sloužil jako náhrada za dva divadelní soubory, které nedorazily. Promítání probíhalo na velkém sále za pomoci plátna a projekce. Z názvu filmu bylo poznat, že se bude týkat recyklace oblečení, a jakým způsobem se oblečení může zrecyklovat.

Celé se to neslo ve stylu dokumentu bez konce. Myšlenka stála opravdu za to, jelikož je recyklace oblečení docela nevšední téma. Teda aspoň já jsem se s tím ještě nesetkal. Mohli jsme zaslechnout angličtinu, estonštinu, bangladéštinu a dánštinu. Abychom věděli, o čem se lidé vůbec baví, měli jsme k dispozici titulky.

Zpracování dokumentu bohužel nebylo tolik záživné. Čekal jsem, že bude mít nějaký náramný konec, ale nebylo tomu tak. Módní návrhářka se rozhodla, že zjistí, jak se vyrábějí džíny v Bangladéši a kolik chemikálií je při jejich zpracování využito. Bylo jich opravdu hodně a některé byli i nejjedovatější. Ale lidem, kteří džíny vyrábějí, to nevadí. Potřebují peníze, aby se mohli uživit. Bohužel jejich mzda je natolik nízká, že musí pracovat přesčas, ale i tak za svou práci mají málo.

Od výroby škodlivých kalhot jsme se dostali k výrobě ekologických triček. Což jsem nečekal. Myslel jsem, že se to bude celé nést v duchu kalhot. Celou dobu jsem návrhářce držel palce, že se jí podaří něco velkého změnit. Ale na konci mi to tak nepřipadalo. Problém nebyl ve filmu, ale spíš jakým způsobem návrhářka přistupovala k problému. Podle mě, udělala velký skok. Možná by bylo lepší, kdyby nás jako lidi globálně seznámila s nápadem recyklace oblečení. Jenže ona využila rovnou nadnárodních korporací a navrhovala jim svůj nápad s ekologičtějším oblečením. Oděvy tohoto typu jsou na pohled zajímavé, ale poměrně netradiční a vzal by si je na sebe jenom nějaký hipster. Návrhářka pro svou práci nepřipravila ani žádnou kampaň, nebo možná připravila, ale v dokumentu o tom nebyla zmínka.

Podle mě měl film krásnou myšlenku, ale zpracování za to tolik nestálo.

Recenze:

Poslední představení pátečního dne jsme měli tu příležitost vidět inscenaci s názvem Nahoru, dolu!!!. Hned od začátku mi bylo jasné, že to bude docela nevšední hra. Už jenom kvůli tomu, že jsme si před začátkem představení mohli prohlédnout brožuru od souboru o souboru a inscenaci. Celý děj se odehrává v bytě muže, který se téhož dne musí odstěhovat. Jeho byt ale nevypadá na to, že by se měl stěhovat, proto musí povolat do služby pár svých přátel, jelikož by to sám nezvládl. Z celého problému stěhování mi bylo hlavní postavy až líto. Snaží se, aby všechno ostatním náramně fungovalo, ale když dojde na něj, není to v pořádku. S nástupem jeho přátel přicházejí neobvyklé situace. Mnoho momentů bylo poněkud klišoidních a dalo se přečíst, jakým způsobem asi vyústí. Při pohledu na postavy a herce, kteří je ztvárňují, bylo vidět, že se pro svoji postavu hodí.  Z celé hry bylo cítit, že je víceméně pro dospělejší publikum. Hlavně kvůli humoru, který nás provázel celou hru. Sexuální podkres se postupem času hromadil. Jako sněhová koule, která se pomalu nabaluje. Po chvíli se objevil a pak se opět schoval, ale pořád ho bylo cítit. Někdy ho na můj vkus bylo opravdu hodně, možná až převeliké množství. Musel jsem zrakem uhýbat, abych některé části úmyslně neviděl, protože mi to přišlo až moc utáhlé za vlasy.

Jak dlouho tohle představení hrajete?

„Zhruba rok. Máme za sebou tak čtrnáct repríz. Ono každý to představení je totiž jiný. Někdy se totiž něco stane. A tím se to změní. Někdy tam je i prostor k improvizaci. A zkoušeli jsme to jeden rok.“

Jak to bylo s rozdělením postav?

„Já jsem si vybral hru, které by přímo pasovala na naše lidi. Ale to není poprvé, už jsem to takhle párkrát udělal.“

Hrajete představení s podobnou tématikou?

„Před tím jsme hráli Hovory o štěstí mezi čtyřma očima od Patrika Hartla, ale pro nás to trochu upravil, když jsem ho poprosil. Ještě jsme hráli Lakomce.“

Mně to přišlo jako typická činoherní hra. Jaké to bylo hrát na divadelním festivalu?

„My nechceme vytvářet experimentální věci ani alternu. Chceme dělat typickou činohru a toho se držíme. A snažíme se využívat ověřené základy, na kterých se dá budovat.“

Povíte mi ještě něco o vaší inscenaci?

„Hru jsme kvůli právům museli předělat. Jména i název jsme si museli vymyslet. Hra je původem z Francie a tam to mělo přes tisíc repríz.“

Když jste pozměnili nějaké věci, upravili jste i něco v ději?

„Scénář pár věcí nabídne, ale my jsme s ním pracovali pomocí nadstaveb. V originále je, že Lorencovi někdo ukradne dodávku a oni toho zloděje nahání. Plus jsme ještě do toho vkládali vlastní věci.“

Diskuze:

• Hrdina se dostává snadno do problémů, jsou až předvídatelné.
• Trvá dlouho, než se představení dostane k pointě.
• Hlavní hrdina by se měl ocitnout v důležitější situaci než je teď.
• Zamyslet se nad tím, zda některé situace nejsou pro příběh zbytečné – proškrtat text.
• Promyslet konec samotného děje a jednotlivých postav.

Lidé:

„Prvních deset, patnáct minut se mi to fakt líbilo, ale pak už mi to přišlo zdlouhavý. I když mám tenhle humor rád, přišlo mi to přemrštěný. Hodně přemrštěný. Bylo to potom už docela trapný.“

„Na začátku to bylo energický. Bavilo mě to, vtípky byly dobrý. Začátek byl dlouhej, všechno se točilo pořád v jednom kole. Po přestávce mi přišlo, že to bylo bez energie, nebavilo mě to, a kdyby to bylo ještě kratší než první část, tak by to bylo mnohem lepší.“

„Bylo to energický, veselý, takový ze života. Viděl jsem v tom spoustu mých přátel, v některých scénách i sám sebe. Na druhou stranu, tím, že vedeme dětský soubor, tak to nebylo zrovna nejvhodnější.“

„Z toho, co jsem viděla, nebylo dobře vybraný představení pro správné publikum. Asi nevěděli, kam jedou. Humor mi přišel spíš takovej plochej a nějak mě to nezaujalo.“