Pátek a hmyz, díl druhý!

Recenze

Konečně trocha neředěného divadelního punku! Ostrovské chytré Hop-hopákyně rozčeřily páteční mostecké vody zběsilou hmyzí show, v němž byla vkusně ukryta řada netriviálních témat. Zatímco Karafiátovi Broučci do květů chudobek studem cudně kukadla klopili, tak Včelí medvídci nadšeně tykadly do rytmu pohupovali. Životní potřeba přátelství navzdory zdravotnímu handycapu, i zcela pochopitelná touha po pořádné pařbě s konzumací smrtelné kombinace fernet-šampus-polárkáč, byla svižně interpretována coby skvostně dynamický girl power road trip, za přímé účasti jednoho postaršího post hippie kytaristy. Čunderleho prozaická předloha se stala základním stavebním kamenem pro bezuzdné řádění trojice punkových hmyzáčnic. Svobodomyslné inscenaci velmi sluší volnost prostoru i kreativní hrátky s kostýmním řešením a rekvizitami. Do záměrně rozdivočelého celku příjemně zapadají trampské evergreeny i nenásilně traktovaná poselství. Bratři Čapkové ať prominou, ale obrazy Ze života hmyzu už dlouho nebyly tak oslňující ozdobou pátečního odpoledne. Insects not dead, kamarádi. Fernety na mně!

Názory od diváků

  • Mladší diváci ocenili vtipnou předlohu i improvizaci hereček.
  • Konec nebyl znatelný.
  • Více se zaměřit na vztahy mezi postavami.
  • Líbila se mi hudební složka představení – živá hra na kytaru.

Lektoři

  • Více se zaměřit na konec a upřesnit v něm jednotlivé vztahy.
  • Odstranit nelogičnosti.
  • Zaměřit se na jednotlivé situace, vyčistit je a nafázovat.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Pátek a hmyz, díl první!

Recenze

Druhý den patnáctého ročníku NaNečista rozebzučelo dvojnásobné hmyzí kombo. Úvod patřil litoměřickému Mladivadlu, jež se představilo inscenací Včela v hlavě, která adaptuje stejnojmennou dramatickou předlohu aktuálně nejhranějšího žijícího německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Účinkující trio rozhodně potěšilo svojí nakažlivou tvůrčí energií, nepochybným charismatem, i maximálním využitím minimalistické scénografie. Formálně náročný autorův text, jenž sice je primárně určen dětskému divákovi, nikoli však ledva dospívajícímu herci, je však v kompletní adaptaci pro Mladivadlo zatím příliš náročným úkolem. Režijně-dramaturgická koncepce inscenace tentokrát náležitě nezhodnotila aktuální možnosti ansámblu. Inscenaci by k žádoucí progresi pomohla pečlivá redukce původního textu směrem k zodpovědnému využití tvůrčích dispozic sehraného týmu, jež jsou zcela jistě nemalé. Schimmelpfennigův text je bez debat velmi inspirativní, jeho ústřední téma je zvolené vhodně, a postupné bourání bariér mezi jevištěm a hledištěm v rámci možností funguje. Jen dosavadně vytyčená trasa je blízká maratónu, a logicky tudíž není vhodná pro zúčastněné sprintery. Přizpůsobit, prosím!

Názory a diváků

  • Příjemné představení, hezká herecká práce.
  • Představení na mě působilo autorsky.
  • Líbilo se mi propojení tří herců v jednu postavu.

Lektoři

  • Herci byli skvěle sehráni.
  • Jaké bylo sdělení hry?
  • Nezapomínat na dynamiku v představení.
  • Textu bylo občas více než hereckých akcí, proto by neuškodilo text v některých pasážích zkrátit.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Je ďábel maňásek?

Recenze

Renomované pražské divadlo SoLiTeAter uzavřelo páteční program 15. NaNečista černou groteskou Roberta Askinse Přísámbůh (Hand to God!). Několikanásobně prestižními cenami ověnčená hra v sobě mísí genofondy mnoha na první pohled obtížně slučitelných inspiračních zdrojů, dusnými vztahovými dramaty Tennesseho Williamse počínaje, a exorcistickými horory (Dětská hra, Exorcista, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Přichází Satan…) konče. Dlouholeté tvůrčí zkušenosti uměleckého lodivoda souboru a režiséra inscenace Libora Ulovce jsou zúročeny především v přesném vedení zbytečně neexhibujících herců, důrazem na akurátní temporytmus, i pokročilou práci s loutkami. Intenzivně oceňuji naprostou absenci karikování teenagerského projevu.

Kruciální problém inscenace bohužel tkví v její dramaturgii, jež s lehkostí akcentuje dryáčnickou linii dramatu, aniž by si přitom všimla, že Přísámbůh je ve svém jádru především hrou o brutálních následcích osamělosti a vzájemné diskomunikace. Vzniká tak sice zábavná a svižná, přesto však poněkud jednostrunná komedie, v níž nejsou důsledně ozřejmeny motivace postav, ani přiblížen výchozí mikrokosmos dramatu, jenž je již z podstaty místnímu publiku naprosto cizí. Orientaci souboru na současnou, a na výsost aktuální dramatiku vítám, a pevně doufám v budoucí práci na upřesnění uměleckých záměrů. Askinsovy předlohy je totiž na pouhou komedii škoda. Přísámbůh!

Názory a diváků

  • Nadchla mě práce herce s loutkou.

Lektoři

  • Zajímavé bylo zosobnění tématu.
  • Herectví bylo autentické a přesné.
  • Nemělo by se více otevřít téma otce?
  • Bylo by zajímavé více naznačit vztah ostatních postav k loutce.
  • Vývoj postavy matky by měl být postupný.


Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Krása normalizační?

Recenze

Mostecký divadelní soubor Zbytky s odzbrojujícím temperamentem rozrazil druhý programový blok 15. ročníku Nanečista scénickou adaptací novely Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky. Experimentální literární tvar, jenž v striktně padesáti-slovných kapitolách tematizuje nejednoduché dospívání v komplikovaných rodinných poměrech i dobových souvislostech, byl nespornou divadelní imaginací zúčastněných přetaven v dynamickou jevištní skicu, která příkladně akcentuje dramatický potenciál předlohy.

Inscenaci i přes časté briskní střihy formálně dominují přehlednost v chronologii vyprávění, hravost v definici dramatických situací, vtipně kreativní kostýmní řešení a bezprostřední emocionalita. Normalizační hrůza má v podání Zbytků intenzivní šmrnc, jenž mně na moment strhl k uvažování o koupi červeného šátku. Kreativní pedagogická režie dokázala pro každého z herců vytvořit adekvátní prostor, zbytných rolí jsme se nedočkali, kolektivní hierarchie charakterů je naprosto zřetelná. I přes dílčí technická zaškobrtnutí, snadno pochopitelná vzhledem k rozpracovanosti projektu, je jeho primární devizou vysoká úroveň herectví, a to v kolektivních výstupech, i sólových partech, jež suverénně ustojí i jevištní mluvu v cizím jazyce. Ocenit jest i nutno i vynikající reprezentaci jediného muže, jenž z grácií i humorem hozenou rukavici zvedl. Gratuluji a rozradostněn jsem!

Do slavnostní premiéry ovšem doporučuji dramaturgicky zpřesnit startovní motivaci vztahů mezi El. a její matkou, a zamyslet se nad možností eliminace některých scén, v nichž se příběh ani atmosféra nikam neposouvají (např. ozdravovna…) ve prospěch zostření inscenační gradace.

Mostecká El. však především radost velkou znamená. Děkuji velmi!

Názory od diváků

  • Otázka je, zda by Jindra nemohl býti ve více situacích, popřípadě, zda by nemohl hrát tátu?

  • Představení bylo autorské či dle předlohy?

Lektoři

  • Proč hrajete bosí?

  • Zda by nebylo za vhodné naznačit kostýmy generační rozdílnost.

  • Lépe vyřešit přestavby – práci s židlemi a provázkem.

  • Více rozehrát osobní situace.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Vydýcháno, rouháš se bohům?

Recenze

7. ročník souboru Vydýcháno si k vlastní prezentaci na letošním Nanečistu zvolil téma i formu, jež věrně zrcadlí jeho aktuální schopnosti. Svižná, jevištně přehledná patnáctiminutovka se bez větších problémů dá přijmout jako (v rámci možností!) funkční scénická definice severského mýtu, na níž je pozitivní především uvědomělé zvážení úrovně vlastních sil. Inscenaci dominuje charismatický hlasový projev Vypravěče, jehož interpretace je tajemná i vtipná takřka coby slovo boží, uvěřitelné pokusy o pohybovou ladnost, a poučená hra s atmosférou i použitými scénickými prostředky. Divadelně interpretovaný obraz vzniku světa navíc můžeme chápat jako symbol geneze divadelního tělesa. V tomto ohledu je poněkud matoucí zvolený název, který evokuje spíš Wagnerův operní nářez, dodnes hromadně oblíbený nejen mezi hajlujícími skřety, než uvedený kus. Finální úskalím jinak příjemného pokusu pak dlí ve zvoleném estetickém výrazivu miniatury, jenž je pevně ukotven hluboko v divadelní minulosti. Plné plíce při hledání nových, dobrodružných, divadelní cest!

Názory od diváků

  • Přišlo mi to trochu, jako trailer.
  • Sledoval jsem, bavilo mě to, jako kdybych četl knihu. Potřebuji další kapitolu!

Lektoři

  • Děkuji za pohyb v prostoru. Nebylo to pohybové klišé.
  • Směs kultivovanosti, humoru a něhy.
  • Oblaka pohybem – jen se krásně postaví a jsou tam oblaka.
  • Představení bylo zakončené do tečky. ¨
  • Kráva byla překvapivá a humorná – Důstojná, i když dojí.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Kámoši velké medvědice

Recenze

Šest tučňáčků sice není Sedm statečných, nicméně jejich zpívaný leitmotiv se do mozku zadere s podobnou intenzitou, jako legendární westernová znělka, a jeho vlezlá nakažlivost se hravě vyrovná Despacitu kombinovanému z pěveckým projevem Olgy Lounové. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že hravému souboru Aplaus se z obstarožní dramatické předlohy Borise Aprilova daří extrahovat poměrně sympatickou kombinaci roadmovie a bajky.

Tučňáčí anabáze nepostrádá tempo ani švih, a je průběžně kořeněna zručně provozovanými jevištními efekty. Nechybí humor, efektivně formulovaná atmosféra severu, ani (vzhledem k cílové divácké
skupině!) přiměřeně dávkovaná strašidelnost. Kolektiv disponuje imponující úrovní vzájemné jevištní chemie, korunou inscenace je však příkladná práce s postavou domnělého outsidera Čňáka, v němž se s
zrcadlí bezprostřední kouzlo nezlomnosti dětské logiky a víry v dobro.

Do budoucna je potřeba zapracovat na přesnosti artikulovaných point, konkretizaci ústředního poselství, které je sdělováno, i přesnějším charakterovém odlišení členů tučňáčího sexteta. Ani Sedm trpaslíků totiž
není Hopsal a šest mikro anonymů, ale typově pestrá skvadra, jež je základem divadelně atraktivní skupiny, a s jejímiž členy se může divák lehce identifikovat. Dík za příjemné setkání, a úspěšnou cestu za nadšenými diváky přeji!

Názory od diváků

  • Líbili se mi bílé prvky pro tučňáky.
  • Hezká práce s dětskou naivitou. Když dětem řeknete ať to nedělají, tak to stejně udělají.

Otázky ohledně inscenace:

  • Co je tématem? Maminky také někdy lžou?
  • Proč jste byli bosí?

Lektoři

  • Při rapu bych se nebál do toho jít ještě víc.
  • Líbila se mi vaše energie. Byla uvěřitelná.
  • Postavy tučňáků – každý je jiná osobnost. Tučňák dredař je introvert.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Čtvrteční probuzení s Malálou

Recenze

Poprvé na Nanečistu vyhlížím divadelní svěžest, a ostrovská divadelně-údernická omladina Hop-Hop mi jí v zahajovacím představení Malála dopřála především v následujících aspektech:

  1. Zvolenou předlohou, jež kombinuje typické situace dospívání, srozumitelné v jakémkoli prostředí, s nábožensko-politickým podtextem.
  2. Intenzivním nasazením a jasně patrnou radostí ze společné souhry.
  3. Nepovrchní interpretací fanatismu, zejména v podání světlovlasého chlapeckého dua.
  4. Pokusem o fúzi poetického gesta s divadlem politického apelu.
    a v neposlední řadě,
  5. hledáním prostoru pro nepovrchní humorná odlehčení, která bezprostředně pomáhají definovat ústřední téma inscenace.

Na druhé straně výše zmíněných pozitiv pak stojí problémy, jež je v rámci budoucího vzletu stávajícího inscenačního embrya potřeba bezodkladně řešit:

  1. Dramaturgické zpřehlednění a vyostření dramatických situací směrem k plynulejšímu temporytmu, a preciznější gradaci.
  2. Pečlivá redukce textu na úkor nonverbálního vyjádření – při soustředění se na správnou výslovnost, se často vytrácí koncentrace na existenci v roli, čímž se následně rozpadá inscenační tvar.
  3. Zvážit možnost zkrácení – aktuální stopáž inscenace se jeví nad síly udržení adekvátní úrovně společné koncentrace.

Ostrovská Malála je ve svém základu projektem s pozoruhodným tvůrčím potenciálem, který se při dalším pečlivém opatrování může postupně vyloupnout v nepřehlédnutelnou divadelní událost. Hodně štěstí v další práci!

Názory od diváků

  • Ze začátku se nic neví, postupně se však dozvídáme, že se příběh odehrává v islámské společnosti.
  • Nezapomenutelný moment bičování knihami.
  • Jazyk je velmi kultivovaný, možná řečeno ,,reportážní,,. Chtěl bych to vidět více lidskosti. Je to o nás a o vás. Představit si sám sebe v té situaci.
  • Aby se lépe oddělili samotné postavy, bylo by dobré pracovat více se znakem. Jednotlivé postavy by se mohli lišit kostýmy. Tím by byli samotné situace uvěřitelnější.
  • Líbili se mi pasáže o hádání se o kamarádství. Protože to se děje stále.
  • Patřičná byla anonymita při zprávách. Bez sympatického obličeje herce.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Stonožka ve sprše – Déšť a pak ticho

Recenze:

Posledním představením letošního NaNečista byla inscenace Déšť a pak ticho od souboru Stonožka ve sprše. Představení se obešlo bez složité scénografie, společnost hercům dělaly pouze dvě lampičky a telefony, které navozovaly atmosféru deště. Právě práce s telefony a světlem napomohla k velice hezké atmosféře. Zároveň bylo dobře rozumět, takže divákovi neuniklo, co se děje.

Publikum:

„Mně se to líbilo, hlavně využití telefonů.“

„Záznam deště byl originální, akorát nevím, zda jev telefon dobrý prostředek.“

„Dobré zpracování předlohy, děti se do toho vžily a bylo vidět, že je to baví.“

Diskuse:

  • Chvílemi až moc složitá symbolika.
  • Dobrá práce s telefony.
  • Chybí konec.
  • Je dobře rozumět.