Rubrika: Zpravodaj

Sobotního rána jsem se vydal na seminář storytellingu, který pořádá Markéta Holá. Vybral jsem si útulné místo v rohu, abych nijak nepřekážel. Usednul jsem na místo a začal pozorovat, co se bude dít. Jako první úkol si seminaristé měli připomenout osnovy jejich příběhů z předešlého dne a následně si projet složení popisových a dějových částí. Po projetí těchto částí přišla na řadu aktivita s názvem časovka. Všichni se museli rozdělit do dvojicí a třikrát převyprávět svůj příběh. Háček byl v tom, že s každým dalším vypravováním byl kratší čas na příběh. Začalo se u tří minut, následovala jedna a půl minuty, a u poslední pouhou půl minutu. Vypravěči si mohli i stoupnout, pokud jim to vyhovuje.

Posléze přišel čas na jejich úkol. Měli si vytáhnout předem připravené první a poslední věty jejich příběhů. Udělal se půl kruh, ve kterém měl každý vypravěč vystoupit před ostatními a povědět první větu příběhu. Ostatní měli za úkol, aby se podělili o své emoce z první věty. Podobný úkol byl u poslední věty, akorát po dokončení měli vypravěči zůstat v napětí, dokud ostatní nezvednou ruku. To znamenalo, že jim došla myšlenka konce. Následně si měli připomenout, co chce jednotlivý autor svým příběhem říci.

Recenze:

Poslední představení sobotního dne nám ukázalo Mladivadlo z Litoměřické ZUŠky s inscenací Snad bude lepší mlčet. Obdivuji, že chlapecká část souboru se nenechala přebýt ženskou přesilovkou. Ze začátku představení jsem si myslel, že dívky, které se objevují v železných rámech, jsou části mysli jedné dívky. To se v průběhu změnilo, a pak jsem v tom měl guláš, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Texty, které zazněly, pro mě fungovaly působivě a měly jednoduchou myšlenku. Slova, která zazněla, byla pronášena ladnou formou. Jednotlivé kostýmy dopomáhaly k upevnění charakterů všech postav. Herecký výkon pro mě ze všech stran byl působivý. Hodně rychle mi to uteklo, ale od konce jsem si sliboval trošičku víc.

Rozhovor se souborem:

Z čeho jste čerpali?

Eliška: „Přišla s tím Lenka, která přinesla knížku textů od Mňágy a Žďorp. Z toho jsme složili text, ale hlavně Lenka. Jsou to převážně texty písniček.“

Jak jste si řekla, která dívka bude mít jakou roli?

Gabča: „Dohodly jsme se na tom, komu se co bude líbit víc. Které postava pasuje lépe ke komu. A kdo se v čem najde.“

Lenka: „Ono to nějak ještě vyplynulo z těch textů, že jsme měli představu o třech dívkách a jaké charaktery to zhruba budou.“

Holky a kluku, máte nějaké podobnosti mezi vámi a vašimi rolemi? Dali jste jim jména?

Eliška: „Já se ztotožňuju s mojí postavou v některých věcech. Jsem optimistická jako moje role. Jmenuje se stejně jako já. Eliška.“

Gabča: „Já to mám asi podobně s mou postavou. Taky se s ní v některých věcech ztotožňuji, protože nejsem úplná holčička. A jmenuje se stejně jako já, Gabča.“

Barča: „Jsem Barča. Mně přijde, že moje postava je mnohem víc zlá, než jsem já v reálu. Teda doufám. Ale připadá mi, že se s ní ztotožňuju, když říká, že se prochází městem a přemýšlí, kdo je. To mi přijde, že jsem trošičku já.“

Marek: „Moje postava se taky jmenuje stejně jako já. Jsem Marek. Já se neztotožňuju se svojí postavou úplně moc, protože je až moc v depkách a moc smutnej ze všeho. Jediná věc, kterou máme společnou je, že dělá věci, kterých potom lituje.“

Jak dlouho jste zkoušeli?

Eliška: „Začalo to na podzim roku 2017. Jenže jsme se v roce 2018 moc nescházeli. Až ke konci roku 2018 jsme se začali scházet a zkoušíme to až do teď.“

Lenka: „Ještě dodám, že to vzniká v hodinách, které mají 45 minut a jsou jednou za čtrnáct dní.  Takže většinou se tam nesejde celá čtveřice. Proto to má tak dlouhý proces. Už jsme to jednou hráli v červnu 2018, pak jsme na základě zpětné vazby pracovali v letošním školním roce.“

Publikum:

„Stručné a výstižné.“

„Hezky zpracované. Každá postava byla jiná a ty charaktery mi sedly na herečky.“

„Špatně jsem to pochopil, ale bylo to hezké. Pohled na divadlo je velmi subjektivní.“

Diskuse:

• Funguje sentiment
• Nápad
• Herecky vyrovnaní
• Proč rámy? – Jsou důležité
• Skvělý herec, interpretační schopnosti
• Texty dobře vnímali jak lidé, kteří Mňága a Žďarp znají, tak i ti, kteří ne.

 

Ledvina, transport emocí, kapela Pink Flow – to vše jsou slova, která můžete v intervalu deseti minut zaslechnout pouze na semináři s Honzou Mrázkem. Projeli jsme se na hudební flow. Naprosto nesourodá skupina divadelníků se naladila na stejnou vlnu, kterou jsme zneužívali, využívali a milovali po celé tři dny. První dopoledne jsme se seznamovali s ostatními ale zároveň více poznávali sebe samé, za mě mi těchto pár hodin velmi dalo. Učili jsme se pracovat s chybou, rytmem, energií a zakončili to jammovacími sessions, při kterých jsme se sblížili jak jen to šlo. Všichni jsme se při semináři skvěle bavili, uvolnili se a na jeho smutném konci děkovali Honzovi, že nám toto umožnil.

Recenze:

Soubor Okno do zdi ze ZUŠ Kralupy nás v sobotu potěšila inscenací O pohádce nejlepčejší. Myslím, že všichni diváci si odnesli příjemný zážitek plný výborného humoru. Oceňuji, že si ze sebe v takhle mladém věku děti dokáží udělat legraci. Na otevřenosti a neformálnosti celého představení dodávala kytara v obecenstvu. Oceňuji bizární kostýmy a rekvizity, jež
skvěle dotvářely nadsázku inscenace. Roli znuděného dítěte, které mělo pohádkou provádět jako skřítek jsem shledala naprosto geniální. V neposlední řadě jsem obdivovala fakt, že poukázali na typické problémy v amatérských souborech.

Rozhovor se souborem:

Co vás na hře zaujalo?
Můžeme si dělat ze všeho srandu. Mám velký problém se v zákulisí neřehtat.
Jak jste pracovali na sehranosti souboru?
Celá hra nás velmi baví, takže to šlo samo.
Jaký je věk nejstaršího herce?
Našemu záskoku je 19 let, ale jinak nejstarší člence souboru je 14.

Publikum

„Úspěšný kindercringe, ocenil bych to, že si dělají srandu sami ze sebe a vědí to. Je skvělý, že jsou poprvé na jevišti“

„Představení na hodně velké oddychnutí“

„Nevím, co si mám o tom myslet, netuším, půlku jsem byl v tranzu. Nevím, co tím bylo myšlené. Asi chápu, že si to mělo dělat srandu ze školkovských představení, ale fakt nevím“

Diskuze

• výborný ,,casting”
• oceněni nadsázky, ironie
• skvělá dynamika
• neformálnost
• skvělý vtip s přechodníky

Recenze:

K citlivému tématu se vyjádřil soubor Lososáci s inscenací Pšt podle knižní předlohy ,,Řvi potichu brácho”. Námět se mi zdál velice zajímavý. Dívka s autistickým bratrem se snaží, aby ho společnost viděla jako člověka, bohužel k tomu není většina příliš nakloněna. V inscenaci se objevilo spoustu skvělých nápadů, ale bohužel se mi zdálo, že nebyli plně rozvedeny a mohlo by se s nimi dál pracovat. Herci by se mohli ještě více zaměřit na
podstatu své role, ale líbilo se mi, jak herec zahrál bráchu Pam.

Rozhovor se souborem:

Jak jste se dostali k této knize?
Chtěli jsme dělat téma sourozenectví, a jelikož pár členů souboru knihu nezávisle na sebe četli, stala se jedním z názorů.

Přispěla práce s tímto tématem k něčemu ve vašem životě?
Já jsem se třeba dozvěděla naprosto novou informaci o své spoluherečce, které je toto téma blízké, jelikož se s ním sama ve všedním životě setkává. Také jsem na to získala bližší pohled.

Jak jste přišli na název souboru?
Je to interní fór. Odešel od nás jeden člen, který se jmenoval Losos. Poté, co odešel se stěny naší třídy vymalovaly lososovou barvou a Ester řekla, že to bude jeho krev. Od té doby si z ní utahujeme, že se ho ,,zbavila”.

Publikum

„Já předlohu znám a přišlo mi to jako slabý výňatek z tý knížky, protože ten příběh je hodně zajímavý a dobrý a přišlo mi, že tohle bylo hodně ořezaný a ztratilo to to kouzlo.”

„Za mě by to chtělo mnohem víc pracovat s tempem a rytmem a aby to bylo svižnější.”

„Mně to přišlo lehce těžký, ale ten kluk, co hrál toho bráchu byl neuvěřitelnej. Čekal jsem, že je i v realitě autista. To téma na mě ale dávalo moc velký tlak.”

Diskuze

• více pracovat s temporytmem
• zdlouhavé, upadala energie
• příliš aktivní negativity
• neprobíhá komunikace mezi herci

Recenze:

Prvním představením dnešního dne byly Dvě láhve od souboru Něžná facka. Směsice poezie a jiných různorodých textů zapříčinila, že divák z představení rozhodně neodcházel se špatnou náladou. Komunikace mezi herečkama byla dobrá, hezky na sebe reagovaly.
Zároveň bylo z jejich přednesu poznat o čem mluví, což ještě víc podtrhlo myšlenku inscenace. Naprosto jednoduchá scénografie, ve které byly využity jen dvě stoličky, jasně ukázala, že méně je někdy více.

Diváci:

„Mě překvapilo, že se mě to takhle dotklo, protože kdyby mi to někdo převyprávěl, tak si nemyslím, že by se mě to dotklo. Ke konci jsem měla husinu. Viděla jsem v tom sama sebe a bylo to super. Moc se mi to líbilo.“

„Mně se líbil nadhled holek, že celou dobu byly nad věcí. A jejich přirozenost.“

„Líbil se mi jejich zpěv a bylo to moc vtipný. Hodně jsem se zasmála a bavilo mě to.“

Rozhovor se souborem:

Jak probíhalo hledání textu?
„Proces byl dlouhý, pracovali jsme na něm asi půlku času, co jsme dělali to představení. Zhruba čtvrt roku, možná déle, jsme jen projížděli knížky, co jsme měli na dramaťáku a nějaké z domova a hledali jsme texty, co se nám líbí a vystihují nás a ty jsme pak lepili na sebe.”

Jak probíhal proces vytváření inscenace?
„No tak v podstatě obojí a zároveň ani jedno, bylo to tak, že jsme zkoumali, jak by ty texty mohly na sebe navazovat a co bychom chtěly, aby byla ta hlavní myšlenka, co se tam nese a různé sekce jsme vyřešili, ale od premiéry jsme to dost překopali a budeme to překopávat dál, takže tohle rozhodně není finální verze.”

Kdo přišel s návrhem dělat tento typ představení?
„S tím jsme přišli sami.”

Diskuse:

• Přirozený projev
• Neseděla Cesta
• Fungování vtipů a parodování písniček
• Oceňují výběr

Recenze:

Nonsensové představení jsme si druhý den festivalu vychutnali od dívčího souboru Žlutý citrón. Hravá inscenace mě hned od začátku zaujala jednoduchostí scénografie, jež tvořily bílé dřevěné boxy. Oko potěšily i zářivé barvy, které na bílém podkladu vynikaly. Potěšilo mne, že jsem se dočkala skvělého využití všech rekvizit a scénografie. Za zajímavý prvek považuji peříčka, ale i barevný plážový balón. Nonsense je pro mě převážně o souhře herců, tu dle mého herečky zvládly na výbornou. Chtěla bych ocenit také práci s gradací a živou hudbou. Celkově na mne představení zapůsobilo velice dobře a stalo se příjemným osvobozením od vážnějších témat.

Rozhovor se souborem:

Jak dlouho už pracujete jako soubor?

Druhým rokem. Velmi jsme se sblížily.

Co pro vás toto představení znamená?

Chtěly jsme hrát něco, kde se vyhrajeme. Rády spolu trávíme čas a také nás zaujalo divadlo poezie, kterému jsme se chtěly věnovat.

Jak jste se dostaly k nonsense divadlu?

Zalíbila se nám dětská poezie, vybraly jsme básničky, které nás zaujaly. Snažily jsme se ořezat text tak, aby to zapadalo, ale pak to přestalo dávat smysl.

Publikum:

Hrozně se mi líbilo, jak si vyhráli se všema těma aspektama, nástrojema a vším, co používali a rekvizitama. Úžasnej výkon.“

„Bylo to hezký. Mám z toho hezký pocit, příjemně to působilo.“

„Mně se to líbilo, bylo takový barevný a hravý.“

„Bylo to velice dojemné a líbilo se mi, že tam zakomponovali hudbu a ty konfety.“

Diskuse

• Jednoduchá scénografie, která zaujala
• Dobrá komunikace mezi herečkami
• Chvílemi není jasná návaznost
• Určit kde jsme, aby se divák neztrácel
• Objevoval se chvílemi falešný akcent

Recenze:

,,Konečně někdo, kdo po divákovi očekává subjektivní názor a nic jiného,” přesně takhle bych vystihla ojedinělý výstup Andreho z Liberce. Přikláním se k té straně diváků, která toto pojetí respektuje, ba dokonce ho vřele přijímá. Už když jsme přicházely na scénu, vše působilo poněkud ponuře, tajemně a když představení začalo zvláštním svíjením herce, vyvolávalo to ve mně pocit, že se ocitám na vlakovém nádražím plném zoufalých narkomanů. Později jsem si tam našla motiv člověka, který se motá v začarovaném kruhu drogové závislosti, kvůli níž přišel i o lásku a jakoukoliv jinou radost v životě. Tento pocit jsem si udržela po celé představení. Po následné diskuzi jak s ostatními diváky jsem zjišťovala, že témata si v tom nacházeli všichni naprosto různá, zazněli nacisté, technika, či vliv společnosti. Chtěla bych vypíchnout také trojúhelník na scéně, ve kterém se herec pohyboval a právě ten tolik asocioval koloběh života.

Rozhovor se souborem:

Jak jsi přišel k námětu inscenace?

Hodně píšu – poezii mnoha žánrů. Přesto to celé vznikalo na principu náhody, protože jediné, co na světě dobře funguje, je chaos. Vše je to součástí tří fragmentů pod názvem NEON  [2.19], které jsem si tento rok “zadal”.

Co značil trojuhelník?

Nechávám lidi ať si to domyslí. Pro každého je to něco jiného.

A co téma celé inscenace?

Rád bych,aby si v tom každý našel něco svého, vždyť i já to pokaždé hraju s jiným pocitem.

Publikum:

„Je to představení, o kterém je těžké mluvit, což mám rád a napadá mě teď jen to, že jsem šťastný, že jsou lidi, kteří dělaj tyhle věci.“

„Mně přišlo, že si prošel nějakým těžkým zážitkem a že tohle zažíval, takže to převedl do herecké podoby a takhle nám to ukázal.“

„Já přemýšlím, jestli kdo je větší blázen, jestli ten, kdo to dokázal dát dohromady, nebo já, který hodně tápe k tomu, aby to dokázal pochopit.“

Diskuse:

• Nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděl.
• Každý si v tom najde něco svého.
• Po dvou minutách mi spadla brada a po zbytek představení zůstala dole.