Rubrika: Článek

„Skončilo to a já začala konečně normálně žít. Tato nemoc mi vzala několik měsíců normálního života, ale také mi hodně dala. Poznala jsem jedny v největších radostí života, třeba když mi začaly růst vlasy, nebo když jsem začala chodit bez berlí. Našla jsem si nové kamarády, ale hlavně jsem si uvědomila, co je v životě nejdůležitější – zdraví. Zní to jako stokrát ohrané klišé, ale je to velká pravda.“

Tento závěrečný monolog „do tmy“ hlavní hrdinky zní celý jako stokrát ohrané klišé. Snad to nějak souvisí s tím, že je to stokrát ohrané klišé. Život je stokrát ohrané klišé. Smrt je ohrané klišé. Touha po životě je klišé. Boj se smrtí je klišé. Správně se říká, že žádné téma není tak malé a bezvýznamné, aby nestálo za zpracování a zobrazení. Co rozhoduje, je právě pojetí a forma, kterou na sebe téma vezme. Na druhé straně bych rád doufal, že žádné téma není příliš velké na to, aby nestálo za zpracování a zobrazení. Téma smrtelné nemoci, téma plíživého ohrožení života, ještě než se stačil vůbec rozvinout, je veliké nesmírně. A přesto si jej soubor DS Inverze všiml a stálo mu za pozornost. V tom je velký kus odvahy.

Materiálem se staly texty, bolestivě autentické zápisky Markéty Zagrapanové, která ve svých čtrnácti letech prodělala rakovinu, nádor v koleni, a v tuto chvíli ji, zdá se, chvála Bohu, již překonala. Inscenace sleduje její příběh od prvního ulehnutí na nemocniční lůžko, přes odhalení samotné nemoci a všechny fáze jejího léčení, hrozbu smrti, pak hrozbu ztráty končetiny, až po zdárnou operaci. Nablízku jí po celou dobu stojí maminka a sleduje, jak staří přátelé odcházejí a noví je nahrazují. Nad tím vším bdí lékařka a zdravotní sestra. Jednoduché schéma, jednoduché situace, modelová setkání, běžný jazyk. K tomu realistické herectví, nekomplikované svícení. Skrze to všechno silné dojmy a zážitky. Zůstaly dlouho v nás. Tedy alespoň po nějaký čas. Nastává diskuse.

První se ozývá Moderátor a svěřuje se, že ještě s odstupem několika hodin v něm pocity z představení přetrvávají, byť už první setřel slzy a dalším zahradil cestu. Ano, i slzička ukápla. Chválí nápad s Karlem a zjevně to myslí vážně, protože jej podle svých slov hodlá v praxi užít a šířit jej. Nápad s Karlem odkazuje k pasáži, kdy spolupacientka hlavní hrdinku má k tomu, aby dala svému nádoru jméno, nejlépe někoho koho nemá ráda. Ona sama ten svůj pojmenovala po Karlovi, „jednom klukovi“. Malá bojovnice prohlásí svůj tumor za Zdeňka, na památku neoblíbeného strýčka, takže mu může po libosti nadávat, dělat si z něj legraci, zkrátka se k němu vztahovat jaksi zvenku. Zjevně to pomáhá. Autoři inscenace přisvědčují, že se jedná o nápad s velikou praktickou účinností.

Porotce Petr Váša se do pléna táže, zda představení zapůsobilo podobně silně na všechny. Zda přesvědčilo. Kdosi praví, že se mu líbilo. S kýmsi to hnulo. Eva Spoustová nabízí své čtení: jako hlavní téma jí vystoupila nedůstojná pozice člověka ve zdravotnictví. Že se s ním manipuluje jako s ovcí. Dále upozorňuje na způsob herectví. Připomíná ji Ordinaci v růžové zahradě. S tím souvisí další připomínka: v podobně realistickém zpracování je třeba dbát na technickou přesnost, například zavádění kanily při chemoterapii vypadá jinak. Pacientka by také patrně po operaci v oblasti kolene, byť úspěšné, těžko zacházela s nohama tak, jak jsme to viděli.

Petr Váša pobízí k další diskuzi. Je dobře, že inscenaci nechybí humor. Ten vyvažuje případný patos, ne jen že odlehčuje, ale brání upadnutí do zpřevážnělé truchlohry. Míša Raisová z pléna vyjadřuje svoje pochybnosti o závěrečném „monologu do tmy.“ Připadal jí vlastně zbytečný, zbytečně doslovený. Na druhé straně ale chápe dobře míněnou snahu a nesnáze při zpracovávání tak specifického textu – pro jeho autenticitu a nízký věk autorky. Vůbec převládá názor, že lépe vycházely scény, kde se pracovalo s náznakem, obrazově, na rozdíl od těch, kde jsme sledovali rádoby přirozený průběh bez divadelní zkratky. Kohosi rušil monotónní rytmus střídání scén a obrazů skrze stmívačky. Na druhou stranu hudba jednotlivé obrazy účinně propojovala. Někomu to stačilo, aby nepadal řetěz, jiným se zdálo, že padal. Přitom by se zdálo, že řetěz buď spadne, nebo ne. To je nebezpečí nadužívaných metafor.

Řeč se znovu stáčí na herecké prostředky. Hovoří porotce Honza Anderle. Je třeba zvolit žánr: buď herectví realistické, seriálové, ale pak to musí šlapat jak hodinky, nepřesnosti zboří veškerou ostatní práci, nebo pracovat se stylizací, která je divadlu vlastnější, a diváci na něj tak snadno přistoupí. Úkolem číslo jedna ale je vyrovnat herecké výkony nejen ve stylu, ale především v jakosti. Rozdíly se zdají být porotcům málem propastné. Hlavní hrdinka působí přirozeně a uvěřitelně, některé jiné figury naopak mechanicky a naučeně. I celé situace pak zavánějí namarkýrovaností, a ubírají na přesvědčivosti. Porotkyně Gábina Sittová nabádá k hledání divadelního znaku. Oceňuje ale, kam se výkony většiny představitelů od minulého roku posunuly, jak na sobě herci zapracovali. To je radost sledovat. Cení si odvahy, se kterou si tvůrci troufli na tak velké téma. A že ho pojali nevydíravě.

Petr Váša se ke slovu dostává jako poslední, má na to v nabitém programu sotva dvě minuty, což je trvání průměrné punkové písničky. Za tento postřeh jej plénum odměňuje smíchem. Petr Váša rozvíjí úvahu, jak by podobný kus fungoval v jiném, třeba ne tak přátelském prostředí. Zde totiž právě účastné prostředí překrývá některé nedodělanosti. Dále upozorňuje na nebezpečí, že se závažné téma může stát alibi pro nedůslednou práci. Krok do klasické činohry považuje za nepřesvědčivý, představení podle něj dosud kulhá

Můžeme jen doufat, že něco podobného se netýká autorky textů.

Nahodilý záznam Diskuse, středa 11. března, VN 20.00

Na úvod budiž řečeno, že málokdo se nechal zmást v programu uvedenou lokací „VD“, což podle legendy znamená Kino Varšava dole, a je to tak správně, jenže diskuse byla samozřejmě nahoře, což všichni bryskně pochopili, dolů nikdo nešel, tak proč se o tom šířit.

Setkání zahajuje hl. orgán slečna Kačka, vítá veškerenstvo, to je plénum, tvořené především oběma dnes vystoupivšími soubory, a přede všemi naši váženou porotu, byť se ten přídomek mohl zdát předčasně vyřčený, ale nebyl, jak se ukázalo v průběhu večera. Ukázalo se, že je to porota moudrá, střízlivá a veskrze přející, a zasedají v ní vynikající pánové Víťa Větrovec a Kuba Šebesta, v jejich středu pak slečna Michaela Raisová, tedy osobnosti světem zkušené a vytříbeného citu.

Hl. orgán Kačka vítá, upozorňuje na bezprecedentní Kóje ve VN vybavené polštářky, knihami, stěnami a křídami, křídami všech barev, s nimiž je možno a dovoleno a vyžadováno po zdech čmárati, ať tu po naší generaci něco zůstanu, když jeskyně jsou tak daleko. Hl. orgán Kačka nechává organizační záležitosti až na pak a zahajuje diskusi k představení „Co bys chtěl!“ kolektívu „DS Čtvrtek večer“ pod vedením vedoucího Pavla. Z povzdálí je slyšet mlasknutí technika Petra.

Ozývá se plénum a praví, že nemá rádo trapný ticha. Dále praví, že se mu leccos líbilo. Tohle se mu líbilo: koncept pracování s publikem. Jak byli udělaní ti rodiče. Ta televize mezi nima. Práce se stereotypy. Že to bylo civilně podaný. Že tím vznikal pocit blízkosti. Protože to bylo tak civilní. Jiný hlas vznáší dotaz, zda se učili reagovat na sebe, a míní tím patrně herce. Místo odpovědi, jejíž čas přijde až později, slyšíme další slova chvály. Kohosi to oslovilo. Kohosi to vtáhlo. Kohosi to přemohlo upřímností. Tolik věcí to udělalo! Bylo to upřímně podaný. Už to skončilo, škoda, řekla jsem si, říká mladá divačka, a plénum se zúčastněně zavlní smíchem: ano, škoda, že už to skončilo. Chvilku všeobecného souznění nahlodává pochybnost, že rebel byl snad málo rebelovatý. Měl by být mnohem rebelovatější. Měl by mít ostřejší rysy. Na druhou stranu byl rebel na jevišti rebelovatější, než je teď jeho představitel v plénu, protože ten má brýle. I to zaznělo.

A ještě zaznělo, snad v odpověď, že rebel nebyl čistý rebel velmi záměrně, stejně jako holky nebyly úplný blondýny. Snad jen škoda, že neměly vývoj, ale kdo by hleděl na vývoj.

Hl. orgán Kačka se pléna táže, má-li snad někdo něco ještě, takže plénum poslušně utichá a promluviti je nyní porotě.

Porotce Jakub si cení čistoty. Cení si vykreslení postav a hry se stereotypem. Zmiňuje štronza a táže se, bylo-li to nazkoušený. Na závěr zahání pochyby výrokem, že známe Pavla: Dal tam, co tam má být, a co tam být nemá, tam nedal.

Porotkyně Míša mluví o prostoru. Mluví o naladění. Mluví o tom, jak se herci pěkně poslouchali, a proto na sebe byli v prostoru naladění. Mluví o tématu, že bylo jejich a že je to dobře. Je dobře, že se nesnažili

tam něco nacpat. Jen to mluvení. Občas vám nebylo rozumět. Porotkyně Míša míní, že je třeba zpomalit. Nedrmolit. Vůbec, nespěchat. Nejen v řeči, taky ve střizích. Především ve střizích. Dát si pozor na pauzy, na ten tajmink. Výhodnější je diváka víc vtáhnout, říká porotkyně Míša. S tím se dá těžko polemizovat. Hrát do více stran, zvětšit gesto, narušit civilnost.

Porotce Víťa se ošívá, a hned vysvětluje proč. Byl přítomen generální zkoušce a leccos řekl už tam. Proto se teď zdráhá. Ale ne nadlouho. Upozorňuje, že Pavel vede děcka hezky, a vyzdvihuje jejich autenticitu. To proto, že nejsou znásilňovaný. Tak Pavel vychovává divadelníky, ne jen herce, skutečný divadelníky. Děcka jsou schopný myslet dramaturgicky.

Víťa ví, že je potřeba uhrát tu, v podstatě, arénu. Nelíbí se mu ale, že je představení divadelně svíceno. Dal by přednost, kdyby to bylo bývalo naholo. To vytváří pocit až vzájemnosti. Naopak v divadelním světle víc vynikne každá nepřesnost. Navíc brání kontaktu. Pak ale Víťa říká, že „možná je to jenom moje vize šílená“. Vyloučit se to nedá.

Dále pak Víťa míní, že fungovala stolička. Na to se z pléna ozývá vedoucí Pavel a praví, že konečně. Na to praví Víťa, že ale. Řeč se stáčí na polibek. Víťovi je líto, že si ho někteří diváci neužijí. Pavel prohlašuje, že to by se hádal, a je zjevné, že to míní vážně. Víťa není výhružkou zastrašen, natož přesvědčen. Míní, že by se snad mohl z řady diváků vyklonit, a polibek tak uvidět, ale stále není spokojen. Pavel nabízí, že mu oba aktéry líbací scény později večer poskytne, aby se mohl podívat.

Postava učitelky by měla mít jasnější znak, zpočátku splývá s žačkami. Později se profiluje až k neuvěření. Víťa přesto věří, že taková učitelka možná je, protože takovou kdysi měl. Němčinářku.

Na závěr komentuje svou vlastní připomínku ze vzpomínané generální zkoušky: v úvodu se ke své postavě jasněji přihlásit. Víc zamávat. Ať je jasno. Víťa se pak ještě dovolává ozvláštnění temporytmu. A ještě Víťa upozorňuje, že některý holky jsou poněkud uhihňaný. Pavel se z pléna dovolává jmen. Chce znát, která je uhihňaná. Z potemnělého kouta se ozývá Hl. orgán Kačka, řka, že uhihňaný jsou všechny ženy na světě. To je silný výrok, ale jelikož Hl. orgán Kačka spadá pod množinu všech žen na světě, nejedná se o šovinismus, a jedná se tedy o vtip, a je se tedy možno zasmát, což leckteří rádi učinili. Všeobecné veselí dodalo Víťovi odvahu a udal Kláru. Klára je uhihňaná a Pavel si to zapamatoval.

Porotce Jakub rozporuje Víťův pohled na světlo a směle oznamuje, že jemu se líbilo. Míní, že učitelka herecky zastiňuje balící kluky.

Zaznívá otázka na moment, kdy právě tito kluci uvidí objekty svého mladistvého zájmu a pronesou slova „To jsou ale KU!“, načež se zarazí. Plénum si není jisto, zda to byl záměr, nebo momentální nápad herce. Plénum se přiznává, že v ten moment mu začal mozek šrotovat. Nepřiznává ale co. Část pléna by si pak přála více doslovit postavy, nabízí koncept jakýchsi vnitřních monologů, ale je to část menšinová, stále menší, málem trpasličí.

Slova se ujímá vedoucí Pavel a zahajuje: Je to tam, ne ježis, nenene. Pak sumarizuje dotazy, na které je třeba reagovat. Byly tu dotazy na průběh zkoušek, na tvůrčí proces. Pavel na to rád odpoví a děcka ho prý můžou klidně opravit. Pavel připouští, že se hodně diskutuje. Premiéru měli v listopadu a do října se dva měsíce jenom kecalo. Hledalo se, co je naše téma. Je to autorský divadlo. Co je rodina, to je téma. Pavel prohlašuje, že sám je liberečák, a hnedle se opravuje, že vlastně jablonečák. Dokazuje tím, zdá se, znalost kraje a jeho témat. Pavel popisuje, že soubor vznikal narychlo. Někteří se přidali až čtrnáct dní před premiérou.

Řeč je o postavě výše označované jako rebel. Pavel míní, že není zmetek. Není zmetek a priori. I když ho tak někdo vidí. Třeba ta učitelka. Pavel obhajuje divadelní světla. Vysvětluje, že tam u nich mají vany, takže světlo padá svrchu a divadelní světla to už jenom pak dosvětlí. Tady se mu ale zdálo, že diváci mohli být oslněni. Nebyli. On sám si každopádně připadal osvícený.

S temporytmem souhlasí, tedy s připomínkami k němu: něco má být pomalejší. Má dojem, že pro soubor byla nová zkušenost, že se diváci tak moc nesmáli. Představení si tak sedlo na zadek. Štronzo je běh na dlouhou trať. Štronzo na konci kažýho obrazu bejt musí, a když je tam k tomu i pointa, je to ještě lepší. Jsou v tom každopádně rezervy, není to dost docvičený, soubor se v poslední době těžko schází.

Pak vedoucí Pavel nadhazuje myšlenku, že už to nebudeme prodlužovat. Pak se táže „nebo jo?“ a vysvětluje, že ono „KU“ byla improvizace. Správně tam má být, že to jsou ale kočky. Ale mohly by to být konec konců kuny, kuřátka, nebo – proč ne – kapybary. Scénář je dílem kolektivu, prostě to vznikalo, a pak se to selektovalo.

Pavel zdůrazňuje, že tu byli rádi, děkuje. Přichází Hl. orgán Kačka a předává za účast patřičné lejstro, není to diplom, ale i tak dobrý.

Následuje druhá část diskuse, o představení „Show strejdy Dutche“ souboru Divadlo strejdy Dutche, kterou se pokusíme pojednat úsporněji. Ač se zdála být vyostřenější, což byla, neozvalo se v ní nijak ohromující množství motivů. Diskutující se poměrně záhy rozdělili do dvou táborů. Jedni byli nepříjemně překvapeni, neřku-li šokováni, vulgaritou představení, a to jak v tématu, tak v prostředcích. Druzí vulgaritu přešli s nadhledem, ale byli nepříjemně překvapeni, neřku-li šokováni, nedomyšleností a nedodělaností představení, a to jak v aktuálním provedení, tak v celkové inscenační výstavbě. Mezi oběma skupinami se pak – co by Gandalf náhle se zjevivší mezi armádami trpaslíků a elfů pod Osamělou horou – vynořil porotce Víťa, kterému to bylo všechno málo, přál by si to ještě třikrát trapnější, naznačoval ideální míru trapnosti rukou vysoko zdviženou, zatímco diskutované představení mu v narychlo sestrojeném trapnometru dosahovalo sotva po prsa.

Tvůrci se obrnili namnoze opakovanou reálií, že u nich v Nymburce se to všechno snese, že tam svoje publikum mají a že z toho plyne veškeré nedorozumění: představení není totiž koncipováno pro

prostory a diváctvo divadelní, nýbrž přímo připravené a uzpůsobené prostředí hospodskému. Nymburská mládež totiž až doposud v hospodách toliko popíjela alkoholické nápoje, sledovala telku, nebo se ohlušovala nesmyslnou dusající hudbou. Nyní má možnost paletu rozšířit o neporovnatelnou divadelní šou Strejdy Dutche, utápějícího se v sebeklamu o vlastní výjimečnosti, prokládanou nesouvisejícími video-skeči.

Poznámka o změněném rámci, jak se zdá, do značné míry vyvrátila kořen nejzávažnějším námitkám, takže další komentáře se omezily na více méně drobné aspekty. Namátkou: „Není vulgární a nevulgární divadlo, je jen dobré a špatné divadlo.“ „Trapnost se trapností nesdělí.“ „Je to škoda.“

Jeden z dua protagonistů dále vysvětlil, že hraje bez brejlí, ale jinak že má na každém oku pět dioptrií. Jedině tak se mohlo stát, že na jeviště z publika vytáhl čtrnáctiletou dívenku a podle svých slov, ji trápil. Své působení v Divadle Strejdy Dutche chápe jako svého druhu poslání – v nymburských hospodách „asociovat bližní.“ Jinak ale působí i v dalších divadelních uskupeních, jejichž ambice jsou vyšší, takže naplňuje svůj potenciál. Vyšší možnosti obou aktérů totiž postřehli mnozí z diváků.

Na otázku, jak se na scéně cítili, odpověděli oba pánové, že nepříjemně. Poměrně brzy vycítili, že nejedou s publikem na jedné vlně, pročež představení podstatně zkrátili. Ve svém přirozeném prostředí se totiž dožívá až dvou a půl hodin. Přese všechno projevili vděčnost za poskytnutý prostor i ohlasy. Na jevišti nevnímali mnoho interakce, ale slyšeli mnoho smíchu. Porotce Jakub se na závěr nechal slyšet, že by rád jednou do nějaké té nymburské nálevny zajel. A výslovně se vyjádřil, že by dal před telkou přednost Divadlu Strejdy Dutche.

-ZAJÍ-

Na začátek mi prosím povězte něco o souboru.

Soubor Čtvrtek Večer spolu hraje už několik let, každý rok se složení obměňuje a je to třída ZUŠ, což znamená, že tam je, kdokoli se přihlásí.

U vás dělají všichni všechno, nebo je rozděleno, kdo dělá režii a kdo jen hraje?

Já jsem pedagog, takže to vedu. Tohle představení je autorské, takže text se napsal kolektivně a předcházely tomu diskuze o daném tématu. Všichni připravují představení, které se pak udělá z etud a dalších cvičení.

Měli jste nějakého hrdinu, podle kterého jste tvořili?

Hrdinu jsme neměli, všechno vzniklo na základě diskuzí.

Zajímavě uspořádané jeviště, pracujete často s netradičními prostory?

Nepracujeme, tohle bylo poprvé.

A proč teď?

Chtěli jsme pracovat s arénou, protože nám to pro tuto inscenaci připadalo jednoznačné.

na otázky odpovídal Pavel Skála

-GLAS-

Hned druhým letošním představením byla koláž scének z „Jediného dětem nepřípustného dětského programu“.

Co jsme to vlastně viděli? Jaká byla podstata?

Podstatou představení je parodie na veškerý televizní rádoby hvězdy a bulvární hvězdy, kterou Strejda Dutch je. A chceme hlavně balancovat na hraně vtipnosti a trapnosti. Často sklouzáváme na obě strany a záleží, jaké se sejde publikum. Hrajeme po hospůdkách, kde je samozřejmě jiné publikum a fungují jiné vtipy než tady.

Kde takový nápad vzniknul, vypadá to na hospodu?

Nedá se říct, že se po hospůdkách pohybujeme často, ale myšlenkou je scéna, kdy člověk přijde do hospody, sedne si k pivu a nemá si co říct a teď by bylo pěkný, kdyby tam byl nějaký doprovodný program. A tohle představení bylo dělaný s tím, že není pro „kulturní“ publikum. Většinou to tak funguje, i když je nám jasný, že tady na tomhle festivalu, kde je oficiální kritika a kde lidé čekají něco kulturnějšího to mohlo být šokující. Takový plivnutí do ksichtu. Kultura má vyvolávat emoce na obou stranách spektra a myslím, že jsme je dneska vzbudili. Takže účel splněn.

Pracovali jste na tom jenom vy dva a hostující hvězdy, nebo jste měli vedení?

Neměli jsme žádný vedení. My už tohle představení hrajeme pět let a vzniká před publikem. Původně když mělo scénář, tak vypadalo jinak a postupně se vybrušovalo, to na co lidi reagovali a odstraňovalo to, na co ne. A pořád se ještě tvoří. Třeba dneska jsme představení zkrátili a kolikrát se stane, že ho hrajeme dvě a půl hodiny, když publikum reaguje. A samozřejmě měli jsme hodně kritiky, ale nikdy to nebylo na tu délku, vždycky si stěžovali na nějaké konkrétní věci. Ono, když se hraje v tý hospůdce, tak piva se kupí… A tady byl trochu problém, že publikum bylo střízlivé, naše hlavní nevýhoda, takže se to natáhlo.

Chápu správně, že jsou vítané zásahy z publika?

My hodně pracujeme s publikem. A zásahy jsou většinou láhví. Tam člověk pozná,že možná by tu část měl změnit.

Ty scénky co tam pouštíte, jsou původní, pět let staré?

Tyhle jsou z roku 2012, takže nejsou tam od začátku. Sem tam se nějaká přidá, nějaká ubere. Protože přece jen, když se mění ten program a herci, tak je občas potřeba něco přetočit. Ale to „zdravý jádro“ tam pořád ještě je.

Ztotožňujete se s tématem?

Já se s tématem ztotožňuju, protože podle mě existujou tisíce, statisíce rádoby umělců a tohle je na to odpověď. Ale s postavama se neztotožňujeme.

-GLAS-

Dnes započal 10. ročník libereckého festivalu NaNečisto, který bude trvat až do neděle. Soubory, které neschvátila severočeská chřipková epidemie, si zde mohou vyzkoušet svá letošní představení, bez soutěžní trémy, zato pod dohledem odborné komise.

Celý festival byl slavnostně zahájen organizátorkami Kateřinou Císařovou a Barborou Purmovou. Nejprve se mluvilo hlavně o jídle, protože hladoví umělci možná bývají kreativní a mívají dobré nápady, ale sytí zase nekoušou. K udržení dobré nálady jistě přispěla i volná vstupenka do Zoologické zahrady. Účastníci přesycení kulturou si zde mohou oddychnout při pohledu na divou zvěř a zamýšlet se pro změnu nad problémy ve skrze přírodovědnými.

Ale dost o zvířátkách a zpět ke kultuře. Tento festival není jen o divadle, podporuje totiž všechny aspekty uměleckého cítění. Kdo byl na zahájení, je již seznámen s uměním skládání papíru, tak jak to nedokáží ani japonští mistři. A pro ty hudebně zaměřené se chystá čtvrteční jam v nově opraveném kině Varšava.

Také je možno rozšiřovat své dovednosti na seminářích Fyzické básnictví s Petrem Vášou, Jevištní mluva s Evou Spoustovou nebo Loutkoherectví s Petrem Vydareným, jež budou probíhat až do soboty od 9:00 do 12:00 (pokud nás nevyženou jeptišky).

Následující dny jsou tedy plně nabité a ti, kteří budou mít čas spát, dělají pravděpodobně něco špatně. Tak tedy: konec řečí a vzhůru do divadla!

-GLA-