Piha – Vánoce jsou, když…

Piha Vánoce jsou, když…

Rozhovor s pedagožkou souboru

Něco o souboru:Pracujeme při Domu dětí a mládeže Větrník. Každý rok se soubor trochu mění, děti odcházejí, děti přicházejí.

Mohu se zeptat, jak vznikl název Piha?

Můžete. Je to takové smutné. Do souboru s námi chodila holčička, která se jmenovala Petra Haděrová. Ještě někdy začátkem roku, myslím, že v dubnu, s námi hrála. V červnu jsme jí šli na pohřeb, neboť zemřela na leukémii. Na její památku jsme si nechali její iniciály, z nichž vznikla právě Piha.

Hra, kterou jste dnes hráli, byla autorská, nebo jste se drželi nějaké předlohy?

Autorská. Je to poněkud těžší, poněvadž jsem asi o půl století starší než moji žáci, tudíž jsme se museli na něčem sjednotit. Na něčem, co každý vnímáme jinak, ale každý z nás to má rád, proto Vánoce.

Všiml jsem si věkového rozdílu mezi jednotlivými žáky ve vašem souboru, jak se vám s tímto rozdílem pracuje?

Já jsem vždycky měla věkově i menší i větší žáky. Nemyslím si, že by to bylo překážkou, naopak to považuji za obrovský plus.

S jednotlivými nápady k představení přicházely spíše děti, nebo vy sama?

Máme to tak nějak napůl. Já jsem řekla, že miluju Apokryfy od Čapka a děti si vymyslely repliky. Ostatní věcí jsou také dotvářeny dětmi.

Názory z publika:

„Představení se mi líbilo, měli to moc hezké, ale přišlo mi, že si vybrali jednoduší téma na zpracování.“

„Ze začátku to bylo opravdu vtipné a příběh byl zábavný. Jelikož v našem souboru pracujeme trochu jinak, byla to zajímavá změna.“

„Na mě to bylo trochu moc kýčovitý.“

tfa

Rozhovor s Vojtou Mullerem (Třídní sraz, A BASTA! DeKa Plzeň)

Mohl bys popsat, co jste hráli?

Hráli jsme hru Třídní sraz, která je takový experiment. Chtěli jsme popsat to, co každý prožil, to co prožívá. Je to takové existenciální drama.

Je to autorské?

Je, napsal jsem to a zrežíroval.

Jak dlouho už hrajete tuhle hru?

Dnes to byla premiéra.

Proč jste se rozhodli zrovna pro tohle téma?

Tohle téma jsem přinesl do souboru já, protože vidím všude okolo sebe lidi, co si něco jiného myslí a něco jiného říkají navenek. Třídní srazy v hospodách jsou jedny z nejbláznivějších a nejšílenějších seskupení lidí jaké mohou být. Je to plný perverze a bizarností a všeho možného. Lidské osudy vyplují na povrch a je to takový mišmaš a ty srazy probíhají všechny víceméně stejně. Na nich se mi líbí to postupné odkrývání pravé identity lidí.

Prozradíš něco o vašem souboru?

Náš soubor už funguje čtyři roky, s tím, že první dva roky to bylo na vzestupu. A vlastně je to projekt občanského sdružení A BASTA!, což je občanské sdružení, které zařizuje česko-německou spolupráci mládeže v rámci divadelních projektů. Ohledně Dek, protože to je A BASTA! Deka, tak je jedna v Plzni, v Praze, v Českých Budějovicích, s tím že ta v Plzni je nejaktivnější.

A co děláte?

Tak loni vzniklo v Plzni představení Novinové divadlo, které postupuje podle Boalovských metod, takže ráno koupíme noviny a odpoledne je z toho představení. Je to takový politický kabaret. A jinak se věnujeme hlavně Čeutch projektům, a to je vždycky představení, které vzniká na základě spolupráce a na základě poptávky. Což znamená, že to

divadlo je v jazyce Čeutch- česky a deutch- takže mix češtiny a němčiny. Taky jste si mohli všimnout, že máme v souboru i Němky.

Máte jasně oddělené role (herec/režisér), nebo všichni dělají všechno?

Tohle je víceméně první představení, kde je jasný režisér, ale až v konečné fázi, kdy se to dávalo dohromady. A co je ještě zajímavost tady na tomhle představení, my jsme strávili dva měsíce tím, že jsme si popisovali své vlastní osobní příběhy, takže je to vlastně takové autobiografické, ale ne tak moc, nejsou tam přesné popisy těch lidí a osudů, ale jenom inspirace.

Diskuze – recitace WP 2

Stejné místo, stejný čas, jen to znepokojivé datum. Druhý den krajského kola recitační přehlídky Wolkerova Prostějova. Moderátor zahajuje s lehkostí sobě vlastní, porota si ořezala tužky i ostrovtip. Jen ještě jedna pozoruhodnost, účastníkům znává již ze dne čtvrtečního: po jednotlivých výstupech následuje zpravidla potlesk, to je běžné, a ještě po něm dosti vlekoucí se ticho, a teprve po něm zaznívá moderátorovo obligátní „děkuji.“ Načež je ohlášen následující recitátor, a kdo se má připravit. Účel pauzy, konstantní ve své délce, jež zpravidla přesahuje mez posluchačsky komfortní, se vyjevuje až plénu až dnes: je třeba posečkat, než si porota zaznamená své moudré postřehy. Ty pak při večerní diskusi může bez okolků vytasit. A tak to také udělala. Rozprava o pátečních recitacích se uskutečnila ve VN, to je v prostoře nad kinem Varšava, které se přece nějak říká, ale jak, to mi dočista vypadlo.

Vilém Tichý si připravil text Lumíra Kubátka o Kamilovi. Je to vyprávění o trablech kolem přijímacích zkoušek, při kterých Kamil mimo jiného pronese: „Jednou jsem viděl živou veverkou, jednou jsem viděl Hamleta – na obrázku.“ Vilém při přednesu jakoby sedí na zadní noze, nevím věru, jak jinak to popsat. Na tričku má obrázek Boženy Němcové, ovšem v záhrobním stavu, takže se pozná, že se jedná o Boženu němcovou jedině proto, že pod obrázkem stojí napsáno Božena Němcová. Při diskusi to přijde na přetřes. Předseda poroty Jan Anderle vyzývá Vilém, aby tričko ukázal. Vilém si svléká nadbytečné vrstvy, takže nyní vidí i ti, kdo si dříve nevšimli. Skutečně, Božena, jako mrtvá. Vilém se brání nevyřčenému předsudku, že tím chtěl diváctvu podsouvat svůj zájem o literaturu, řka, že je to spíš jen jeho oblíbené tričko.

Jan se snaží dopátrat se, co je hlavním motivem textu. Proti čemu se to v textu bojuje. Ozývá se, že snad proti společnosti, která nás omezuje a které se přizpůsobujeme. Kdosi upřesňuje, že se držíme nepsaných pravidel, i když vlastně nemusíme, nikdo to po nás nechce, ale my je stejně dodržujeme. To je hluboká úvaha.

Petr Váša nadhazuje otázku, jak se komu zdála Vilémova práce se změnami hlasů při dialozích. Ptá se, přišlo-li nám to přesvědčivé. Zaznívá ano, zaznívá ne. Někdo to vnímal spíš jako monolog. Jan si nedá pokoj. Přesvědčivé mu to nepřišlo. Není patrné, kdo je kdo a co chce. Vilém opáčí, že on se s textem ztotožňuje. Jeho přijímačky probíhaly podobně, a podobně překvapivě ho přijali. Jan se domnívá, že to především není vhodný text. Že to před-především není dobrý text. Paní učitelka, která je za volbu zodpovědná se na židli kroutí. Je to její chyba. Našla jej na blogu a zdál se jí výborný. A teď slyší od pana předsedy poroty krajského kola recitační přehlídky Wolkrův

Prostějov, že se zmýlila. Jan pokračuje, že o takový text není možné se opřít. Pokud s ním chce člověk pracovat, musí k němu zaujmout velmi zřetelný postoj. Vystupující musí mít jasno, co je to za situaci a jaká je jeho role v ní. A to se nestalo.

Gábina Sitterová upozorňuje, že selhával oční kontakt. Z Viléma cítila nejistotu. Měl by si dát velký pozor na plynulost věty, nevyrábět nelogické pauzy, nečíst čárky. Vilém říká, že pauzy dělěl schválně.

Petr Váša praví, že Viléma zná, že mu moc fandí a drží mu palce. Jako u dalších, tak i u něj ale pozoruje monotónní gesta. Text se mu od Viléma zdál uvěřitelný. Jen by měl víc probíhat, dnes jsme slyšeli spíš řadu epizod. Petr Váša je praktický muž, a tak nabízí praktický návod: určit si jednotlivé části textu. Kde je začátek, kde prostředek, de konec. Stanovit jasné hranice. Zní to banálně, ale pomůže to orientaci, a to zas dodá přednesu tah. A dá se v tom jít ještě dál: určit si, kde je začátek začátku, průběh začátku a konec začátku, začátek prostředku atakdál. Dále pomáhá vyzkoušet si sto variant textu. Tím se získá volnost.

Jan by ještě rád věděl, s kým se to Vilém v textu rval. Vilém říká, že mu to nepřipadá důležité, prostě někdo, s kým se rval. Paní učitelka má potřebu něco dodat, a tak té potřebě vyhovuje: Vysvětluje, že Vilém pracoval na dvou textech. Toto je ten druhý. Ten první byla báseň. Vilémova češtinářka si ale přála, aby pracovali spíš tady na tom, aby s tím mohli jet na Kandrdásek. Na Kandrdásek je to dobrý. Je to na půl cesty mezi přednesem a monologem.

Kristýna Kindratová přednesla úryvek „Děvky z malýho města“ od Mirjam Dreerjové. Na diskusi si bohužel cestu nenašla. Porotce Jan říká, že děvka tu není. Upozorňuje na tričko, které měla Kristýna dopoledne na sobě: obyčejné bílé s nápisem How to kiss a boy na prsou. Jan tím jen chce přítomné upozornit, že taková věc hraje. Že je třeba s tím počítat.

K jejímu výkonu budiž jen řečeno, že víc než na jiných bylo na Kristýně znát, kdy ví, co říká. V takových pasážích, a nebylo jich málo, kdy měla jasnou představu, se projasnil hlas i oči a byla radost poslouchat a nechat se textem provázet. V pasážích, ke kterým se nepropracovala, upadala pozornost její i naše.

Jan Dintspír si vybral povídku Woodyho Allena „Zhrzen chleba“, v jejímž závěru hlavní hrdina umírá na kombinaci neštovic a tomahavku v hlavě. To jen pro ilustraci, s textem jakého druhu bylo recitátorovi se utkat. Toho se týkala i první poznámka Vášova: veliké nebezpečí plyne ze střetnutí interpreta se známým autorem, o kterém má každý svou jasnou představu. Té je pak potřeva

dostát, nebo se vůči ní vyhranit. Ale vůči které z nich? Navíc u textu tak brilantního a precizně vystavěného nesmí interpret klesnout pod jeho kvalitativní úroveň. Musí být minimálně tak dobrý.

Gábina Sittová si chválí Janův „milý přístup.“ Zatím se jí ale zdá být na půl cesty, měl by jít dál. Hlavní ale je, že jde po cestě správné. Musí přidat jen takových bratru padesát až osmdesát procent. Gábina míní, že spíš než samotným vtipům se smějeme vážné tváři, se kterou jsou říkány. Podbízení se skrze žerty vadí plynulosti, vznikají nepřirozené pauzy. Gábina říká, že by si měl jan s textem víc hrát. A měl by zapracovat na závěru, na oné závěrečné poznámce. Ta vyzněla bezradně a vyšuměla bez účinu.

Honza Anderle upozorňuje na možnost vybudovat kontrast v poslední větě, vystavět napětí mezi tím co a jak se říká. Honza dále lamentuje, že nebylo dobře rozumět jméno hlavního hrdiny. Přitom je to takové krásně mluvné jméno, Endwhistle (aspoň doufám, pozn. aut. – nebylo právě dobře rozumět). V celém textu je jediná přímá řeč hlavního hrdiny, ta musí ale zaznít! Ta se musí prodat. Tu jakoby scénickou poznámku o místě a čase doporučuje Honza nevynechat. V textu nestojí náhodou, uvádí čtenáře, tím spíš posluchače do souvislostí, do atmosféry. Taky si všiml, že vtipy začaly vycházet až s blížícím se koncem textu. Až když se lidi zorientovali, což právě souvisí s onou úvodní poznámkou.

Váša začíná tím, že nechává stranou poznámku o artikulaci, čímž ji mimochodem umístil rovnou do středu. Vysvětluje, proč musí být přednes takového textu naprosto brilantní. Jde o jeho původ. Musí udržet pozornost, jinak se divák zvedne a půjde do vedlejšího baru, kde je lepší komik. Musí to být strhující, jízda na tobogánu.

Anderle otcovsky povzbuzuje, že nakročeno je, ale ještě kráčej. Váša doporučuje vnitřní představu, že Jan říká ten text v hospodě a musí všechny zaujmout. Anderle doplňuje, že by měl mít touhu, touhu příběh dopovědět.

Barbora Greéova předstoupila a přednesla text s názvem „Ne!“ Petr Váša jej označil za protestní, a zároveň sebezpytný. Jan Anderle zvolil výraz „drásavá výpověď.“ Lid si všiml, že po dlouhou dobu chybějí informace o reáliích, okolnostech textu. Anderle oponuje, že se postupně objevují. Korán. Obřízka – „nebreč, musel to odříznout.“ Váša glosuje, že Bára se rozhodla netlačit, zvolila přednes bez exprese, což je v kontrastu s obsahem textu. Jan se táže, zda se to stalo vědomě. Upozorňuje Barboru, že začínala s úsměvem. To si pan porotce pro sebe říkal „jo? Fakt jo?“ Váša čekal nářez, řádek za řádkem že se to bude valit. Ale dočkali jsme se pravého opaku.

Gábině to přišlo, jako nepovysvětlený výkladový film. Chybělo jí hlubší porozumění interpretky. Musí rozumět každému detailu. Interpretka musí vědět, co znamená „…umýt, namydlit…“ Musí mít jasnou představu. Gábina míní, že každé slovo musí být naplněno představou. Vysvětluje, že pak může vnitřní hloubka nahradit velká gesta, trhání šatů, trhání žil. To se zdá Gábině silnější než exprese. Bohužel zde to bylo nedotaženo, nenaplněno. Jan přidává příklad: „Neboj se, je to normální prohlídka.“ Jan praví, že za tím je strašně moc. Jan říká Barboře, že to především ona jako interpretka musí vědět, co za těmi slovy je. A musí nám to zprostředkovat.

Porota se shoduje, že lépe by Báře vyhovoval delší text. Takový, kde by bylo více slov, takže by za každým z nich nebyla taková dávka významů. Text, svým způsobem, s menší hustotou. Petr Váša by se zvlášť přimlouval za méně náročný text, aby výstup posluchače zajímal především kvůli Báře, ne jen kvůli textu a jeho tématu. Petr Váša představuje ideu udělat z jednoduchého textu událost. K tomu dodává Gábina Sittová, že takové pobývání a potýkání se s náročným textem člověku hodně dá. Jan Anderle uzavírá, že laťka ja každopádně vysoko.

Michael Černík se utkal s Tracyho tygrem. S Tracyho tygrem Williama Saroyana. A bylo to potýkání se podivuhodné a přesahující žánr prostého přednesu. Dovolím si zde upřít přímý pohled na scénu, místo abych jen říkal, co kdo říkal. Na scéně je Michael Černík, a to samo o sobě je pozoruhodný zjev. Michael se klackovitě poflakuje po podiu, v ruce knížku a ve tváři přidrzle vědoucí posmrtnou masku. Sahá do kapsy saka, které by mohlo být manšestrové, a vytahuje telefón. A vytáčí číslo. Telefonní aparát vyzvání, pak se ozývá hlas, a tehdy začíná hovořit Michael. Čte úryvek z tygra o tom, že utekl tygr. Na druhé straně je ticho. Celý postup se opakuje ještě několikrát, některá čísla jsou neaktivní, na jiných si nevyslechnou než pár slov, ale sami slyšet nesjou. Zjevně se nedaří podle plánu, Michael nervózní, kromě Tracyho mumlá i další věty, o rom, že s automatem ne, že to nejde, a že to ještě zkusí, a že už to zkoušet nebude. Chvíli posedí v první řadě, pak si nechá zatleskat a jde na své místo. Teď jen, co kdo na to.

Jan se pochopitelně ptá, komu že to Michael volal. Michael praví, že telefonoval do různých zoo. Toho si nikdo nevšiml, nikdo neslyšel. Kohosi to napadlo, ale až teď to víme jistě. Michael se za to omlouvá. Byl nesmyslně nervózní, wolkráči je vždycky nervózní, i když jinak nebývá, a zapomněl zapnout hlasitý odposlech. To se mu ještě nestalo. Jana by zajímalo, co Michael tak asi čekal, že se bude dít. Co mu tak nejspíš mohli říct? To Michael neví, nijak zvlášť se tou otázkou nezabýval. Z pochopitelných důvodů to celé nezkoušel. Jen si našel čísla do různých zoologických zahrad

a vypsal si úryvky o tygrovi, které mu pro ten účel připadaly vhodné. Jan poznamenává, že to je spíš performance, než recitace.

Z pléna vzlíná nápad, že náhodně zvolená čísla, ne jen do zoo, by házela víc asociací, bylo by to pestřejší. Nebo číslo do blázince. Nebo na linku bezpečí. To napadá Petra, a hned na to ho napadá, že to by se vlastně nemělo. Michael praví, že jisté je jen to, že cirkusy nefungujou, protože jsou teď zazimovaný.

Petr oceňuje, že se Michael pokusil o recyklaci, aktualizaci notoricky známého textu. Takhle ještě nikdo z nás Tracyho tygra neslyšel. A novátorství se Petrovi zdá hodné podpory. Z pléna se ozývá, že ale nemělo být užito jiných slov, než právě těch z knihy. Michael to ví a tvrdí, že se to mohlo stát jedině skrz ty neblahé technické potíže. Kaje se, že vyměknul. Petr vysvětluje, že zde názorně vidíme, jak záleží na detailech. Jak moc se celý výstup proměnil jenzměnou hlasitosti. Jak jinak by to vypadalo, kdyby bylo ozvučení bezvadné. A jak zase jinak, kdyby bylo zesílené do té míry, že bychom slyšeli každý dech a vzdech na druhé straně. Jan ještě nabízí svou interpretaci. Napadlo ho, že je zde Tracy představován jako někdo, kdo nedokáže komunikovat se světem, protože pro příliš mnoho ústupků společnosti ztratil tygra. Jan ale sám nahlíží, že to je jen jeho konstrukce. I Michael připouští, že tak hluboko nešel.

Štěpánka Hockeová se pokusila o „Malého Alenáše“ Ivana Vyskočila a byl to platný pokus. Jan všem ozřejmil, že na recitačních soutěžích je to text přímo profláklý. Gábina Sittová, která má, mimochodem řečeno, na starosti kolektivní rozmlouvací půlhodinku před každým z bloků soutěže, vyjadřuje svůj dojem, že Štěpánka byla nerozmluvená. Mimochodem řečeno, nedostavila se svévolně ani na společné rozmlouvání. Toho si Gábina všimla. Petr Váša vzpomíná včerejší dvojité snažení o texty Petra Nikla. Má za to, že Alenáš vyžaduje právě takovou mluvní obratnost. Z pléna roste hlava a hlas Báry Purmové, která praví, že výkonu chyběl odstup. Štěpánka se zaměřila na momentální prožitek, ale chce to větší nadhled. Honza Anderle se připomíná s otázkou, komu se to říká. To je podstatné. Zda třeba dětskému publiku. Má podobný dojem jako Bára: odstup skutečně chyběl. Dát si čas a práci s jednotlivými slovy. Třeba „zočit“, to je dost neobvyklý výraz, není-li to přímo Vyskočilův novotvar. Posluchači se musí dát čas. Gábina upozorňuje, že u Alenáše čekáme od interpreta radost ze žonglování se slovy. Čekáme energií naplněné vypravěčství. Gábina chápe, že si s tím dala Štěpánka dost práce, ale o to větší škoda je, kolik šancí promarňuje. Třeba pasáž „…ne dvakrát, ne třikrát… ne osmkrát, ale pětkrát.“ To je vtip pracujíc s očekáváním, které nabourává. I to si žádá svůj čas. Zde se vyplatí dodržet interpunkci, čistě pro orientaci.

Bára Purmová se stává bojovníkem za práva Alenášů a volá, že Štěpánka řekla text velice ploše. Že mu upřela celou řadu vrstev a rovin. S tím souhlasí Petr. Alenáš je podle něj na jedné z úrovní filosofické dílo. Však také Vyskočil začal Alenáše psát, aby si otestoval pozici klasického nominalismu.

A ještě technickou radu Váša přidává. Varuje, že když se člověk přeřekne, nebo jinak znejistí, trvá pak po jistou dobu nebezpečí dalšího karambólu. Proto je třeba ještě víc se usebrat a proti přeřeků se varovat. O pomalém tempu praví, že je to silná výrazová zbraň, ale jako taková se rychle okouká a ztratí účinnost, z čehož pramení monotónnost.

Nakonec několik slov o Kristýně Zieglerové, která už ve čtvrtek vyprávěla úryvek z knihy „Zatracení“ Chucka Palahniuka, a teď se náhle zjevila na páteční diskusi, lačna připomínek poroty. Dozvěděla se, že má sympatickou energii. Neměla by to ale zase přehánět, její podání bylo totiž spíš přepálené, některé úseky vyloženě přehrávané, a to nejen hlasem. V důsledku toho se dopouštěla nesmyslného dělení vět i slov a text ztrácel na tahu. Dozvěděla se, že nadužívala zvukomalebných prostředků, nadbytečně ilustrovala. Nelogické pauzy dokonce i vprostřed slov, kterým to ovšem nepřidalo na zřetelnosti, třeba u dvojice výrazů před-mrtvý a post-živý. A zmiňované město je Locarno.

V rámci pátečního bloku vystoupilo ještě dalších pět recitátorů, ale o těch zde nyní nebude řeč. Věnujeme jim samostatné ohlédnutí s názvem Stánky. Ví Bůh, že si ho zaslouží.

Výsledky soutěžní části Wolkrova Prostějova budou rovněž vypsány v samostatném záznamu.

-ZAJÍ-

Malá mořská víla – Pavel Skála

Mohl bys popsat, jak celá hra vznikala?

Náš soubor na ZUŠce se už loni zaměřili na stínové divadlo. Text je můj výběr, s tím, že jsme četli různé varianty a potom jsme s tím pracovali. Učili jsme se s děckama dějová fakta. Pak jsme zkoušeli, co jde, co nejde, určovali jsme si co je pro ten příběh důležité.

Zaujali vás ještě nějaké pohádky od Andersena?

Loni jsme dělali Cínového vojáčka a ty andersenovské věci nám přijdou poměrně vhodný pro stínové divadlo, dostane to tu atmosféru, kterou ten Andersen má, která k tomu patří.

Měli jste problém s převedením některých pasáží na stín nebo pantomimu?

My jsme zkoušeli tak obecně všechno, vždycky tam jsou věci, které jsou těžké. U té Malé mořské víly, tam je hrozně složitý ten její vývoj, kde ona váhá, jestli ho zabít, nebo nezabít atd. V tomhle bylo těžký udržet ten minimalismus tak, aby to bylo znatelný a zároveň jsme nemuseli zabíhat do nějaké psychologie.

Jak jste vybírali hudbu?

Tohle dělala naše klavíristka. Já jsem jí řekl, co bych zhruba chtěl, ale nechal jsem to na ní. Pro nás bylo zásadní, aby hudba byla živá a dokreslovala atmosféru. Jinak hudebnice je taky žačka ZUŠky, takže všechno dělali studenti.

-GLAS-

Prokletí – bleskový rozhovor

Mohli byste popsat, co jsme právě viděli?

Byla to inscenace, týkající se života prokletých básníků, jejich děl atd.

Bylo to autorské představení?

Bylo autorské, takhle nás tří. Texty samozřejmě napsali ti básníci, ale jak je ten děj poskládaný, ten děj, to je náš vlastní nápad.

Spolupracovali jste na tom jen vy tři, nebo ještě někdo?

Ještě holky nám dělaly zvukařky a hudbu. Plus támhle režisér.

A proč zrovna prokletí básníci?

Mně se zalíbili a tak jsem zjistil, že hoši, měli taky zájem, třeba hlavně Mates. Pak jsme je začali číst a řekli jsme si, co kdybychom to nějak dali do kupy a přes prázdniny to vzniklo… A Kuba se pak přidal.

Ztotožňujete se s tématem?

Naprosto.

Je to složitý, člověk to těžko pochopí, ale já se s tím třeba ztotožňuju.

Já ne.

Takhle ve třech hrajete poprvé?

V tomhle složení poprvé, ale jinak spolu hrajeme už léta ve stejném dramaťáku.

Pik – Art: Když se zhasne

Tak na začátek, co jste vlastně hráli?

My jsme hráli konverzační komedii, která se nazývá Když se zhasne. Je to klasická konverzačka pro pobavení nejširšího publika.

Konverzační komedie jsou váš obvyklý repertoár?

My se snažíme repertoár víceméně střídat, takže jsme přešli z tragikomedie až hororu na takovouhle konverzačku. Nemyslím si, že jsme se nějak přizpůsobili divákům, ale cítili jsme, že ty lidi v rámci amatérského divadla předpokládají, že přijdou a budou se smát. Žádné veliké psychologie, veliká témata, bylo by to fajn, ale myslím si, že pro takový ochotnický soubor, jako jsme třeba my, co jezdíme po těch nejzapadlejších vesničkách jsou lepší ty lehčí kusy pro průměr toho diváka.

Proč jste si vybrali právě tuhle hru?

Ten výběr hlavně závisí na tom, jaké jsou možnosti daného souboru, samozřejmě velkou roli u toho hraje počet herců a scéna, podle které se potom člověk rozmýšlí, jak jezdit na zájezdy. Nejsme profesionální divadlo, které má náklaďáky na převezení scény. To jsou ty hlavní důvody, proč se člověk rozhodl

Jak váš soubor funguje?

Soubor funguje ta patnáct let, možná i déle. Samozřejmě, začalo se na nejjednodušší bázi, jako jsou pohádky pro děti a takové ty lehčí kusy. Postupně jsme zajeli na nějaká náročnější témata. Ale ty lidi se obměňují, takže v nejlepších dobách ten soubor mě deset až patnáct členů, kteří byli schopní hrát, to se upravuje, ale takový ten základ zůstává.

Máte nějaký plán do budoucna, co byste rádi hráli dál?

No určitě, my už máme plán poslední dva, tři roky a to ten, že chceme udělat divadelní verzi filmu Kouř. Takže jsme oslovili pana Vorla a chtěli jsme jeho svolení a nějak jsme to i konzultovali, ale jak říkám, to jsou plány, které máme dva, tři roky… Nějaké zkoušky už proběhly, ale skončilo to na tom, že je to náročný na počet herců. Takže to byla velká překážka, taky není vůbec jednoduché udělat ten filmový scénář na ty divadelní prkna. Ty střihy pak nefungují a tak. Nechci říct, že to je veliké sousto, ale zůstává to jako cíl.

-GLAS-

Diskuse – Recitace WP

S drobným zpožděním započal první den krajského kola recitační soutěže Wolkrův Prostějov v Experimentálním prostoru v libereckých Lidových sadech. Ponechme stranou, co je na onom místě experimentálního, snad dřevěný strop podobný dnu archy Noemovy, a sešel se tu věru vzácný náklad hrstky vesměs nadějných mluvčí bezmála poezie, který se sem uchýlil před kulturní pohromou okolního zprostlého světa. Však trefně zaznělo i v jednom z textů: „…chci vidět duhu, třeba benzínovou.“

I pro záchranné čluny při potopě platí pravidla, a zvláště pro výběr pasažérů, pročež ještě před zahájením oznámil moderátor nekompromisně, že v předsálí probíhá prezence účastníků a „kdo se nezaškrtne, tomu nebude umožněno promluvit“. A kdo nepromluví, jako by nebyl.

Dále promluvil moderátor, že jelikož nedorazilo číslo jedenáct, vystoupí ve dvou blocích šestnáct ze sedmnácti recitátorů. A tak se i stalo. Šestnáct nadějných mluvčích bezmála poezie. To vše před zraky a uchy a dalšími čivy a madly prostějovskowolkrovské poroty. V jejím čele trůní Jan Anderle, po boku mu rozhodně povlávají Gábina Sittová a Petr Váša.

Zde jsou zaznamenány především postřehy z večerní diskuse, konané téhož dne navečer kavárně kina Varšava, tedy prostoru VD. I pořadí textů se řídí tímto druhým krokem setkání.

Josef Šišulák pronesl povídku Jiřího Suchého „Jen tři slabiky“ – vyprávění neúspěšného ochotníka, kterému na generálce seberou dvě třetiny textu, takže mu zůstane jediná slabika. Rozhodne se proto ohromit při premiéře sólovým výstupem, ale zůstává nepochopen, pročež ukazuje divákům záda, a hle – úspěch, jakého se nenadál.

Při diskusi Josef prozrazuje, že s výběrem textu pomohla paní učitelka. Když na otázku porotce Jana „kdo jsi?“ odpoví „patnáctiletej kluk, co se snaží správně říct ten text“, je zaskočen napomenutím, ať nezlobí. Jan měl na mysli, s jakou rolí v textu se Josef ztotožňuje. Ptá se dál. Rád by věděl, zda Josef jakožto vypravěč v povídce dosud věří, že může v divadle uspět. Josef má za to, že ano. Věří, že může uspět – jako postava v povídce, přirozeně. Porotce Jan o tom není přesvědčen. Podle něj si Josef dobře vystavěl vtipy a má touhu pobavit. Hrdina Suchého povídky však toliko informuje, chce něco sdělit. Pak to může být vtipné. Porotce Jan je pobaven náhodnou shodou: během Josefova přednesu si v nadsázce poznamenal, že má příliš velké rty, které mu jakoby brání ve výslovnosti. A záhy se v textu objevila pasáž, kdy se hrdina líčí, maluje si rty, ale příliš veliké, až k neuvěření. A něco na tom je, výslovnost není ideální, především sykavky. Pak pauzy, jsou příliš dlouhé, skoro díry. Na druhé straně Josef velmi dobře kontaktuje publikum očima.

Porotkyně Gábina má za to, že Josefovi neprospěla volba textu. Zdá se jí nečerstvý, nejde Josefovi k pleti, byť jsou oba velmi milí, Josef i text. To mají společné. Provedení by slušel větší odstup, spíš text přednesem glosovat, aby se nestal zatěžkaným. Petr Váša považuje to, co jsme slyšeli za fajn pracovní verzi. Teď je ale třeba učinit další krok.

Dan Rýdl si připravil básnickou skladbu „Za hádky“ Petra Nikla. Petr Váša označil jeho výkon za přesvědčivý. Srozumitelný. Ocenil, že nad textem nepřevážil Danův šarm. To by se klidně mohlo stát, Dan by osobním šarmem svedl pohánět kosmické lodě, kdyby někdo takový agregát konečně vynalezl. Porota dále Dana nabádá, aby nebyl křečovitý. Otazník se vznáší nad předěly. Dan vysvětluje, že se snažil o pauzy, chyb si byl vědom, ale veškeré úsilí vyšlo vniveč. Pauzy se na ane objevit. Duch je silný, tělo slabé.

Jan Anderle předkládá svůj postřeh, že text se při provedení nesložil dohromady. Zůstal rozpadlý na jednotlivé věty. Jan se, dle svého zvyku, ptá Dana „kdo jsi?“ Jsi dítě? Jsi dospělý, který vypráví dětem? Kolemsedící paní učitelka glosuje, že někteří zůstanou dětmi napořád a s mateřským zalíbením hladí na Danovy zlatavé kadeře. Jan ale znovu míní, že je třeba k textu přistupovat z jasného úhlu. Poslední Janova poznámka se týká úsměvu: bacha na něj, mění intonaci – scestně.

Gábina Sittová nechce vypadat pedantsky, ale musí to říct: je třeba dávat důraz na předložku, nikoliv za ní. To si pamatujte, tydlety zásady. Týká se to mnohých. Upozorňuje, že i nepatrné chyby ve výslovnosti mohou změnit podstatu výpovědi, a dokládá to příklady. Třeba rozdíl mezi „za hádky“ a „záhadky“. Přese všechno je okouzlena Danovýma radostnýma očima, za nimiž prosvítá jakési světlo, snad nakonec opravdu něco z dítěte.

Další Suchého text přinesl a přednesl Lukáš Urban. Byl to Požár. Paní porotkyně se opatrně táže, zda je to Lukášovo první veřejné recitování. Působí totiž velice ostýchavě. Lukáš domněnku vyvrací, poprvé to není, je to potřetí – a vypočítává, kde a kdy už vystupoval.

Ostýchavost je operativně přejmenována na umírněné prostředky. Hlavní figura povídky se Gábině zdála převážně apatická, ale tak jisté to není. Jaký má k celému ději postoj. Matoucí bylo především gesto mnutí si rukou, doprovázené spiklenecky uspokojeným tónem hlasu, což by naznačovalo naopak určitou zainteresovanost postavy na požáru. Vyvstává otázka, zda bylo ono gesto záměrné, nebo vyskytlo-li se mimoděčně. Působilo totiž vnějškově, jako vykonstruované ozvláštnění. Krom toho by měl Lukáš dbát na plynutí vět, nevyrábět nesmyslné pauzy, a především nečíst čárky. Tím trpíme všichni, tak nás poškodila obecná škola. Klíč k celému textu tkví v ujasnění si, kdo že postava vlastně je.

Pan předseda se zajímá, proč měl Lukáš při příchodu ruku v kapse. Ten to označuje za záměr. Snažil se vykreslit figuru „pyromanického šílence s klidem angličana“. Jan opáčí, že tomu ruka v kapse dozajista nepomůže. Přednes se mu zdál monotónní, stereotypní, a pokud docházelo ke gradaci, působila naučeně, jako podle rady, a šla mimo logiku textu. Text je to podle Jana starý, těžko vhodný pro podobné příležitosti, nesnadno předatelný. Patrně proto nevycházely vtipy.

Porotce Petr postřehl mimo jiného Lukášovo mnohokrát se opakující mimoděčné gesto v pravé ruce. Vykládá, že takové gesto může být zajímavé a funkční jednou, dvakrát, nejvíc třikrát, pak že začne repetice naopak strhávat pozornost a rušit. To se děje i v civilním životě: lidé s podobným zvykem nás vbrzku začínají nervovat. Petr proto doporučuje jednoduchou, leč drastickou metodu: nahrát se na video a podívat se na sebe. Leccos neuvědomělého tím vyjde najevo.

Jaroslav Švíř si vyvolil Keroaucovu knihu „Na cestě.“ Gábina předem upozorňuje všechny dotčené, že jsme v časové tísni, a porota se proto zaměřuje spíš na to, co drhne. K chválení by toho bylo jistě dost, jenomže jenomže. U Jaroslava se například zhusta stávalo, že nebylo rozumět názvy a jména, kterých v úryvku zazněla spousta. Jan vysvětluje, že ta jsou pro Kerouaca zásadní. S každým z míst či osob se pojí velmi konkrétní představa, zážitek, vzpomínka, příběh. Jaroslav potvrzuje jeho domněnku, že mu všechna ta vlastní jména v textu nepřipadala nijak důležitá. Taky nezapomínat na precizní výslovnost. A zaměřit na intonaci přímých řečí.

Na otázku, jak se ke knize dostal, odpovídá napůl v žertu, že mu byla podstrčena. A zná knihu celou? Právě že ne. Čte ji, ale je asi v půlce. Měl za to, že ji bude mít již přečtenou, ale zkrátka nevyšlo to. Zatím ho ale moc baví. Jan říká, že měl od počátku dojem, jako by si Jaroslav zkrátka vybral náhodný úsek z Kerouacovy Cesty, a ten dojemse mu teď ověřil. Takový přístup je ale průšvih. Průšvih, hotovo, dvacet, říká doslova Jan a je na něm vidět, že nežertuje.

Petr Váša oceňuje zápal a snahu vtáhnout posluchače do příběhu. Dobrá studijní práce. Jen pozor – opět – na nevědomou gestikulaci, u Jaroslava jde o neustále rozkládání rukama. Gábina Sitterová znovu zdůrazňuje výslovnost, třeba otevřené koncové vokály. Takové drobnosti zbytečně kazí dojem. A ještě si všimla, že Jaroslav se v určitých momentech šplhá v tahu textu do nepřirozených poloh hlasu.

Kristýna Zieglerová vyprávěla úryvek z knihy „Zatracení“ Chucka Palahniuka, jakýsi monolog duše mstící se rozjařeným pubertálním spiritistkám. Recitátorka bohužel nepřišla na diskusi, takže zde o ní nebude víc řeč. Právě tak schází Filip Novák, který přednášel Niklovu „Mlžnou pohádku“. Šárka Knížková tu taky není. Říkala text o voraření ze slavné knihy Tři muži ve člunu. Není tu, ale přijde, slibuje kdosi. Nebo ne, zprávy se různí. Magdaléna Nešněrová? Magdaléna Nešněrová! Není? Ono se to vlastně hodí, protože jsme v takovém skluzu, ale je to škoda. Magdaléna přednášela „Nervové lázně“ od Heleny Růžičkové. A co Adam Hošek? Chybí. Odjel. O něm už ale bylo psáno, stať se jmenuje Vokurka, podle autora přednášeného textu.

Jakub Hrůza, ten aby někde chyběl. Zpřítomnil s velkým úspěchem vyprávění Etgara Kereta „Létající Santini.“ Vyprávění o chlapci, který se chce stát akrobatem v cirkuse tak moc, až dopracuje na pár milimetrů od tohoto svého cíle. Děj se zdá být jasný, přesto se Jan ptá Jakuba, o čem že to říká. Jakub praví rozvážně a, že o osudu. Aha. Další otázka zní, je-li mu takový přístup sympatický, míní se snažení hrdiny vyprávění. Je Jakub taky takový, že by šel tvrdě za svým cílem? Jakub se přiznává, že si sám není jistý, má-li malého málem-akrobata vůbec rád. Jan Jakuba nabádá, aby provedl vnitřní rozhodnutí, kdo hrdina vlastně je. V tom musí mít a v tom musí být jasno. Je to snaživý trouba? Je to bytost hnaná touhou? Přese všechno si Jan libuje, že text je díky Jakubovi posluchači velmi dobře přístupný, to má rád.

Váša, snad si mohu dovolit tu zkratku ve jméně pana porotce, se vyznává, že je páně Jakubův fanoušek. Pozoruje a vidí jeho postupnou práci na sobě a těší ho to. Myslí to upřímně. Bylo to OK. Gábina, má-li vůbec něco vytknout, tak snad trochu dlouhé přerody z vypravěče do postav. Ta pauza diváka znejišťuje. A sykavky! Má cenu na tom pracovat. Má to smysl. A nikdy se ti, Jakube, nebude chtít víc než teď, i když se ti teď nechce. Jan se ještě šibalsky ptá, proč nebyly tak dobře připravené texty v představení „Prokletí“ a sám si bryskně odpovídá: Protože jsi lemra líná!

Odvážně zvolila text Lenka Strádalová. „Milovnice“ od Elfriede Jelinek nepatří k tradičním volbám, jelikož nesleduje logiku promluvy ani stavbu příběhu, nýbrž složitou krouživou strukturu, která obtížně snáší jakékoliv vnější pokusy o vyklenutí nebo gradaci.

Gábina Sittová se zjevným potěšením konstatuje, že Lence text sluší. Má na něj správný věk. Působí z jejích úst uvěřitelně, a nejen z jejích úst – Lenka je vůbec na jevišti pozoruhodně přirozená. Velmi vhodně zvolila minimalistické prostředky, text „prostě říkaný“. Jen pamatovat na plynulost věty, nelámat, kde si o to logika sdělení neřekne. Jan Anderle vyzdvihuje Lenčinu podrobnou znalost postav. Vystupují tak velice plasticky. Bylo to obyčejně říkané, což se zdá být v kontrastu s tragikou a beznadějností popisované situace. Slovo si bere paní učitelka a volá, že hrdinka naději má! Ještě zbývá naděje. V tom to právě je!

Petr Váša klade otázku a tuší, že odpověď správně tuší. Lenka totiž uzavřela svůj výstup několik řádků před koncem. Opravdu nepředpokládá, že by to byla Lenka vzdala, nebylo proč. A opravdu, onen škrt vznikl už dříve, jen se nedostal do kopií pro porotu. Znovu se vyzdvihuje schopnost říct text obyčejně. Petr rozkládá, že by se to bylo dalo pojmout jako feministický traktát. Jako text na obranu zmechanizovaného organismu ženy. Jako první strategie přednesu se nabízí hysterie, hned druhá robotičnost. To jsou Skylla a Charybda, mezi kterými Lenčin přístup obratně balancuje. Naplňuje se tak intence autorky: smysl a význam výpovědi se poklidnou cestou rodí až v našich hlavách.

Shodou okolností náramně dramaturgicky vyšlo, že jako další přišla na řadu Michaela Palaščáková s „Martou v roce vetřelce“ Petry Soukupové. Ještě před tím, než se začne mluvit o Míšině výkonu, dělí se s námi porotce Jan o svoje potěšení z překlepů v přepisu, který dostal do ruky. Opis prováděla Míša sama, a tak se teď trochu červená, ale je to v dobrém míněno, navíc měl Jan pravdu, jsou to přehmaty více než roztomilé: středa 11. prostince, místo čaj Rooibos – ČAS Foibos, nemůžu ko(u)řit, a další. Přednes byl přirozený, autentický, nic nacvičeného. Váša vyzdvihuje Míšinu schopnost být neustále při věci a nepředjímat, což přináší možnost překvapení a neočekávanost sdělení. Na čem by doporučil zapracovat, jsou nervózní pauzičky, které se tu a tam vyskytly a které budí dojem, jako by byl vypadl text, čímž se nervozita přenáší na posluchače. Celý ten jev nazývá kostrbatost. Jan dodává, že výkon to byl pozornost-strhující, jen lehce přepauzovaný.

Gábina nabízí ženský pohled na věc. Pauzy vnímala jako naplněné a nosné. Prozrazovaly vnitřní děj, který si přece žádá svůj čas. A jdou v logice elegantně neotesaných vět Petry Soukupové. Míša má pro text navíc ideální věk. A má křehký obličej, který po celou dobu decentně hraje, takže pauzy nastávají v řeči, ne tak ve sdělení. A co se týká té kostrbatosti… ona ta situace je celá poněkud kostrbatá. (Text pojednává banální, leč fatální situaci nečekaného početí).

Váša pak ještě dodává, že by si Míša měl ujasňovat, zda a kdy chce hrát a kdy vyprávět. Váša říká, že v obou těch polohách je přesvědčivá, ale měla by se rozhodnout.

Mezi čekateli na ortel se mezitím objevil dříve postrádaný Filip Novák. Niklova Mlžná pohádka byla tak tak v jeho silách. Vůdčí připomínkou je zpřesnit výslovnost. Jan bez obalu praví, že tu máme co dělat s pastí na recitátory. S jazykolamem na maximum. Tak se stalo, že Filip spotřeboval veškerou energii na samotnou výslovnost. Dále Jan postrádal práci s refrénem, jehož úkolem je členit text. K tomu ale nedošlo, takže se rozpadal do jednotlivých vět, nedržel pohromadě. Jan se Filipa ptá, zda je mu jasné, co které slovo znamená. Třeba verš „Co má dlaň má vzít v hrst?“ – co je zájmeno a co sloveso. Gábina dodává, že byla příliš znát lopota s výslovností. Ptá se, jak dlouho Filip na textu pracuje. Filip říká, že od listopadu. Pak se mu to ale zdá jako velká spousta času, a tak pro jistotu upřesňuje, že jen hodinu týdně. Říká to s výrazem, jako by byl na to penzum obmezen pod hrozbou přinejmenším vyhnanství. A to se nedá brát na lehkou váhu, Ovidius by mohl vyprávět.

Váša zmiňuje mechaničnost. Říká, že tomu chybí nadstavba. Lopota mluvčího nesmí čtenáře zdržovat. Ten ji nesmí ani zaznamenat. To musí jít samo. V boji proti monotónnosti Váša navrhuje zkoušet si varianty textu: sabotovat ho, řvát, šeptat, bořit – ono se to tím promění, i když se pak člověk vrátí k verzi původní.

Ondřej Ulihrach si na hrb naložil Dům mrtvých od Guillama Appolinaira. Porotci naříkají, že v jejich složkách právě tento text chyběl. To je veliká škoda, nemohli tak sledovat, jak Ondra pracuje s volným veršem, jak, a zda vůbec, ho dokáže odlišit od prózy. Z pléna stoupá paní učitelka a hlásí, že na tom pracovali a že to bylo v pořádku. Porotci se usmívají. Paní učitelka říká, že fakt, že to sedělo, a porotci říkají, že to je dobře. Ale je vidět, že by stejně radši příště měli text před sebou a udělali si vlastní obrázek. Tihle porotci!

Porotkyně Sittová vypouští směrem k Ondřejovi výčitku, že kašle na techniku mluvní. Ty otevřené vokály. Anderle dává k lepšímu, že skrze nedbalou výslovnost nechal duchy říct „nezahladí naše slipy.“ Míněny však byly pravděpodobně sliby. Ondřej říká, to že snad neřekl. Z různých stran se ale přidávají další svědci slipů. Tomu se dá těžko vzdorovat. Slipy se zkrátka staly. A těžko se jich zbavit. Váša se svěřuje, že pak dokonce jistý úsek básně propásl, jak ho zaměstnávala nutkavá představa Appolinaira ve slipáčích. Dost ale o nich.

Podle poroty se objevovaly nejasnosti v situacích. Výkon to byl dobře promyšlený, ale při provedení mluvně odfláknutý. Propříště by se měl Ondra pokoušet naplnit hudební stránku verše. Měl by se věnovat mluvní výchově, to především.

Anderle si ještě stihl všimnout, že hlas Ondřejovi zněl, jako by byl měl rýmu. Ondřej hlásí, že nikoliv jakoby, ale skutečně. I nyní, v tento okamžik, má nos plný a sotva průchodný. Anderle připouští, že s tím se dá těžko něco dělat. S čím se ale něco dělat dá, jsou prvoplánové vnějškové ilustrace. A sice by se s nimi mělo udělat, že by se nedělali. Například větu „mrtví se radovali“ říká Ondra přes smích. To je proti logice textu a posluchače to mate. Váša uzavírá, že ono to bylo vlastně dost dobré, ale že v Ondřejově případě je „dost dobře“ příliš málo. Tento text má schopnost vtáhnout, ale byl říkán příliš konvenčně. Proto Váša Ondrovi nabízí stanovit si za cíl okouzlit diváka.

A ještě se dostává na Radku Caldovou. Ta si připravila úryvek ze Společenského katechismu Gutha-Jarkovského „Co dostaveníčko?“ z kapitoly Mladí lidé a známost. Porotci jsou od počátku na pochybách, proč právě tento úsek. Především je třeba mít na paměti, pokud to neví interpret, nepoznají to ani posluchači. Radka vysvětluje, že poslepovala text z menších fragmentů, které jí přišly zajímavé a které by se skládaly ve smysluplný celek. Jan se domnívá, že by bylo třeba silné stylizace, bezmála práce s rolí, z jejíž pozice by text mělo smysl říkat. Váša navrhuje jako základní polohy naivní a ironickou, tedy postoj pobavený, co všechno ty naše babičky provozovaly a čím se řídily. Srovnává Radčin výstup s loňským provedením jiného výseku z Jarkovského v podání Báry Purmové, která se pak dopracovala až do celostátního kola. U ní byla pozice jasná. Intence, úhel pohledu. Jan se znovu začítá do textu a usmívá se. Pak říká, že by to při patřičném uchopení mohlo být také pěkně perverzní. Ta představa ho láká natolik, že pár slov předvádí.

Nejvyšší čas zprávu uzavřít.

Druhá dávka recitátorů následuje v pátek, v pátek 13.

-ZAJÍ–

Rozhovor s herci z představení Prokletí

Mohli byste popsat, co jsme právě viděli?

Byla to inscenace, týkající se života prokletých básníků, jejich děl atd.

Bylo to autorské představení?

Bylo autorské, takhle nás tří. Texty samozřejmě napsali ti básníci, ale jak je ten děj poskládaný, ten děj, to je náš vlastní nápad.

Spolupracovali jste na tom jen vy tři, nebo ještě někdo?

Ještě holky nám dělaly zvukařky a hudbu. Plus támhle režisér.

A proč zrovna prokletí básníci?

Mně se zalíbili a tak jsem zjistil, že hoši, měli taky zájem, třeba hlavně Mates. Pak jsme je začali číst a řekli jsme si, co kdybychom to nějak dali do kupy a přes prázdniny to vzniklo… A Kuba se pak přidal.

Ztotožňujete se s tématem?

Naprosto.

Je to složitý, člověk to těžko pochopí, ale já se s tím třeba ztotožňuju.

Já ne.

Takhle ve třech hrajete poprvé?

V tomhle složení poprvé, ale jinak spolu hrajeme už léta ve stejném dramaťáku.

 

Rozhovor s Michalem Černíkem

Rozhovor s Michalem Černíkem o představení Ve jménu… koní topících se ve sněhu.
Mohl bys na začátek popsat, co jsi hrál?

Já jsem pouze interpretoval knihu, kterou jsem koupil ve Vše za 10.

A je nějaký důvod proč zrovna tuhle? Něčím tě oslovila?

Jako každá kniha, nejdřív zapůsobila obalem a ten je vyveden černě. A kniha za třináct korun, nebo deset korun mi přijde jako dobrá koupě, takže tam chodím semtam kupuju si nějaký knihy. Tahle mi přišla svým způsobem geniální.

Ztotožňuješ se s tématem?

Těžko říct, co je téma. V paradigmatu postmoderního uvažování by se v tom dalo najít spoustu stupňů hloubek a spoustu levelů. Prostě Lanta styl. Ježe já jsem to v tom sice našel, ale přistupoval jsem k tomu jenom jako k textu. Ne k tomu co vlastně vypovídá.

Dělal jsi to představení sám, nebo ve spolupráci s někým?

Jenom já jsem to dělal.

Pracuješ často sám, nebo to bylo poprvé?

Tohle je první, který dělám úplně sám a asi v tom budu pokračovat, protože mě to baví. A budu to dělat, dokud nenajdu nějaký lidi který to bude bavit a budou to chtít hrát se mnou. Málo lidí v mém okolí to hraje a ti, kteří by to hráli nemají čas kvůli školám.

Vokurka

Setkání s Adamem Hoškem, účastníkem recitační přehlídky Wolkerův Prostějov

Málokdy se stane, že se na přehlídce soutěžní vyskytne cosi z podstaty nesoutěžního, nesoutěživého a nesoutěžícího, že nad motivem ukázat, co dovedu, nebo hůř, co jsem se naučil, převládne potřeba dorozumět se a něco sdělit, ne se předvést, ale povědět ostatním, co mi leží na srdci, čemuž nikterak nepřekáží, že jsem se to předtím naučil nazpaměť, že mi do obličeje perou reflektory a že nás dělí rampa a očekávání rozličná, možná i horší.

Něco takového se stalo ve čtvrtek dvanáctého března roku dva tisíce patnáct kolem půl třetí odpoledne v Experimentálním studiu Parku kultury a oddechu Lidové sady v Liberci a někteří si toho všimli. Adam Hošek tam tehdy na vyzvání předstoupil a sdělil, sdílel umírněně poetickou úvahu mně neznámého autora Vokurky nazvanou jednoduše „víš?“ Pak si zase sedl. Řeka recitace se vzpamatovala, rozlila se a rozběhla korytem, aby sebe samou dohnala, ale ostrůvek živé řeči už mezi jejími břehy zůstal.

„…život je ohromně jednoduchej. Ta nejjednodušší věc vůbec. Je to tak jednoduchý, že vlastně není divu, že ho už skoro nikdo nepraktikuje.“  

Sedli jsme si na schody a já jsem byl zvědav, co se dozvím. Kdo je Adam Hošek. Kde se vzal. Kdo je Vokurka. Kde se vzal. Jak se ti dva našli. A jak se jim spolu pracovalo. To znamená, jak Adam zacházel s Vokurkou. Jak na to šel.

Adam se omlouvá, že mě asi zklame. Moc ho to mrzí, ale o klasické práci s klasickým textem mi toho asi moc nepoví. Ale můžeme se bavit o jiných. Dělal toho už víc, klasický recitátorský repertoár. Tentokrát si chtěl zkusit něco jiného.

Stáčím řeč na samotný výstup. Podivuju se splavnosti projevu. Neskrývám obdiv k přirozenosti a samozřejmosti výrazu. Obdivuhodné splynutí s intencí textu, věrná interpretace, řeč po smyslu. Ptám se, kde text vyšel, rád bych si ho našel. Rád bych si ho přečetl. Rád bych si ho, kdo ví, sám zkusil říct – potají, to se ví.

Adam se ošívá, to je právě to. Text pochází z jednoho blogu. Z blogu mechanickaokurka.blog.cz Osvědčuji své kulturní rozhledy a poznamenávám, že se jedná patrně o aluzi na Mechanický pomeranč. Adam přisvědčuje, jedná. A podle toho se jmenuje i autor.

Moment? Autor se jmenuje podle blogu?

Adam se ošívá, to je právě to. Vokurka je pseudonym. A mechanická okurka je Adamův blog. Pseudonym Adam zvolil, aby si o něm porota něco nemyslela. Aby nevypadal nabubřele. To se mu teda povedlo. Kdo někdy říkal vlastní text, kdo se někdy veřejně konfrontoval s vlastními slovy, ten ví, že Adam si práci neulehčil, ba naopak: není nic zrádnějšího a nebezpečnějšího. Najít odstup a sdělovat, nespoléhat na své dojmy a záměry, na to, že vím, co jsem napsal a že posluchači uslyší právě to, nepropadnout se do podloží, ze kterého jsem text nechal vyrůst.

To se Adamovi povedlo. Pánům Hoškovi a Vokurkovi, naprosto ne mechanickému.

„…někdy na ten žebřík upřímnosti prostě položim nohu. Někdy ne. Ale teď jo. Prostě vylezu nahoru, udělám si z kornoutu ruce a Mám tě rád Eliško a počkám jestli mi ten žebřík shodíš.

Ale život je jednoduchý.“