S drobným zpožděním započal první den krajského kola recitační soutěže Wolkrův Prostějov v Experimentálním prostoru v libereckých Lidových sadech. Ponechme stranou, co je na onom místě experimentálního, snad dřevěný strop podobný dnu archy Noemovy, a sešel se tu věru vzácný náklad hrstky vesměs nadějných mluvčí bezmála poezie, který se sem uchýlil před kulturní pohromou okolního zprostlého světa. Však trefně zaznělo i v jednom z textů: „…chci vidět duhu, třeba benzínovou.“
I pro záchranné čluny při potopě platí pravidla, a zvláště pro výběr pasažérů, pročež ještě před zahájením oznámil moderátor nekompromisně, že v předsálí probíhá prezence účastníků a „kdo se nezaškrtne, tomu nebude umožněno promluvit“. A kdo nepromluví, jako by nebyl.
Dále promluvil moderátor, že jelikož nedorazilo číslo jedenáct, vystoupí ve dvou blocích šestnáct ze sedmnácti recitátorů. A tak se i stalo. Šestnáct nadějných mluvčích bezmála poezie. To vše před zraky a uchy a dalšími čivy a madly prostějovskowolkrovské poroty. V jejím čele trůní Jan Anderle, po boku mu rozhodně povlávají Gábina Sittová a Petr Váša.
Zde jsou zaznamenány především postřehy z večerní diskuse, konané téhož dne navečer kavárně kina Varšava, tedy prostoru VD. I pořadí textů se řídí tímto druhým krokem setkání.
Josef Šišulák pronesl povídku Jiřího Suchého „Jen tři slabiky“ – vyprávění neúspěšného ochotníka, kterému na generálce seberou dvě třetiny textu, takže mu zůstane jediná slabika. Rozhodne se proto ohromit při premiéře sólovým výstupem, ale zůstává nepochopen, pročež ukazuje divákům záda, a hle – úspěch, jakého se nenadál.
Při diskusi Josef prozrazuje, že s výběrem textu pomohla paní učitelka. Když na otázku porotce Jana „kdo jsi?“ odpoví „patnáctiletej kluk, co se snaží správně říct ten text“, je zaskočen napomenutím, ať nezlobí. Jan měl na mysli, s jakou rolí v textu se Josef ztotožňuje. Ptá se dál. Rád by věděl, zda Josef jakožto vypravěč v povídce dosud věří, že může v divadle uspět. Josef má za to, že ano. Věří, že může uspět – jako postava v povídce, přirozeně. Porotce Jan o tom není přesvědčen. Podle něj si Josef dobře vystavěl vtipy a má touhu pobavit. Hrdina Suchého povídky však toliko informuje, chce něco sdělit. Pak to může být vtipné. Porotce Jan je pobaven náhodnou shodou: během Josefova přednesu si v nadsázce poznamenal, že má příliš velké rty, které mu jakoby brání ve výslovnosti. A záhy se v textu objevila pasáž, kdy se hrdina líčí, maluje si rty, ale příliš veliké, až k neuvěření. A něco na tom je, výslovnost není ideální, především sykavky. Pak pauzy, jsou příliš dlouhé, skoro díry. Na druhé straně Josef velmi dobře kontaktuje publikum očima.
Porotkyně Gábina má za to, že Josefovi neprospěla volba textu. Zdá se jí nečerstvý, nejde Josefovi k pleti, byť jsou oba velmi milí, Josef i text. To mají společné. Provedení by slušel větší odstup, spíš text přednesem glosovat, aby se nestal zatěžkaným. Petr Váša považuje to, co jsme slyšeli za fajn pracovní verzi. Teď je ale třeba učinit další krok.
Dan Rýdl si připravil básnickou skladbu „Za hádky“ Petra Nikla. Petr Váša označil jeho výkon za přesvědčivý. Srozumitelný. Ocenil, že nad textem nepřevážil Danův šarm. To by se klidně mohlo stát, Dan by osobním šarmem svedl pohánět kosmické lodě, kdyby někdo takový agregát konečně vynalezl. Porota dále Dana nabádá, aby nebyl křečovitý. Otazník se vznáší nad předěly. Dan vysvětluje, že se snažil o pauzy, chyb si byl vědom, ale veškeré úsilí vyšlo vniveč. Pauzy se na ane objevit. Duch je silný, tělo slabé.
Jan Anderle předkládá svůj postřeh, že text se při provedení nesložil dohromady. Zůstal rozpadlý na jednotlivé věty. Jan se, dle svého zvyku, ptá Dana „kdo jsi?“ Jsi dítě? Jsi dospělý, který vypráví dětem? Kolemsedící paní učitelka glosuje, že někteří zůstanou dětmi napořád a s mateřským zalíbením hladí na Danovy zlatavé kadeře. Jan ale znovu míní, že je třeba k textu přistupovat z jasného úhlu. Poslední Janova poznámka se týká úsměvu: bacha na něj, mění intonaci – scestně.
Gábina Sittová nechce vypadat pedantsky, ale musí to říct: je třeba dávat důraz na předložku, nikoliv za ní. To si pamatujte, tydlety zásady. Týká se to mnohých. Upozorňuje, že i nepatrné chyby ve výslovnosti mohou změnit podstatu výpovědi, a dokládá to příklady. Třeba rozdíl mezi „za hádky“ a „záhadky“. Přese všechno je okouzlena Danovýma radostnýma očima, za nimiž prosvítá jakési světlo, snad nakonec opravdu něco z dítěte.
Další Suchého text přinesl a přednesl Lukáš Urban. Byl to Požár. Paní porotkyně se opatrně táže, zda je to Lukášovo první veřejné recitování. Působí totiž velice ostýchavě. Lukáš domněnku vyvrací, poprvé to není, je to potřetí – a vypočítává, kde a kdy už vystupoval.
Ostýchavost je operativně přejmenována na umírněné prostředky. Hlavní figura povídky se Gábině zdála převážně apatická, ale tak jisté to není. Jaký má k celému ději postoj. Matoucí bylo především gesto mnutí si rukou, doprovázené spiklenecky uspokojeným tónem hlasu, což by naznačovalo naopak určitou zainteresovanost postavy na požáru. Vyvstává otázka, zda bylo ono gesto záměrné, nebo vyskytlo-li se mimoděčně. Působilo totiž vnějškově, jako vykonstruované ozvláštnění. Krom toho by měl Lukáš dbát na plynutí vět, nevyrábět nesmyslné pauzy, a především nečíst čárky. Tím trpíme všichni, tak nás poškodila obecná škola. Klíč k celému textu tkví v ujasnění si, kdo že postava vlastně je.
Pan předseda se zajímá, proč měl Lukáš při příchodu ruku v kapse. Ten to označuje za záměr. Snažil se vykreslit figuru „pyromanického šílence s klidem angličana“. Jan opáčí, že tomu ruka v kapse dozajista nepomůže. Přednes se mu zdál monotónní, stereotypní, a pokud docházelo ke gradaci, působila naučeně, jako podle rady, a šla mimo logiku textu. Text je to podle Jana starý, těžko vhodný pro podobné příležitosti, nesnadno předatelný. Patrně proto nevycházely vtipy.
Porotce Petr postřehl mimo jiného Lukášovo mnohokrát se opakující mimoděčné gesto v pravé ruce. Vykládá, že takové gesto může být zajímavé a funkční jednou, dvakrát, nejvíc třikrát, pak že začne repetice naopak strhávat pozornost a rušit. To se děje i v civilním životě: lidé s podobným zvykem nás vbrzku začínají nervovat. Petr proto doporučuje jednoduchou, leč drastickou metodu: nahrát se na video a podívat se na sebe. Leccos neuvědomělého tím vyjde najevo.
Jaroslav Švíř si vyvolil Keroaucovu knihu „Na cestě.“ Gábina předem upozorňuje všechny dotčené, že jsme v časové tísni, a porota se proto zaměřuje spíš na to, co drhne. K chválení by toho bylo jistě dost, jenomže jenomže. U Jaroslava se například zhusta stávalo, že nebylo rozumět názvy a jména, kterých v úryvku zazněla spousta. Jan vysvětluje, že ta jsou pro Kerouaca zásadní. S každým z míst či osob se pojí velmi konkrétní představa, zážitek, vzpomínka, příběh. Jaroslav potvrzuje jeho domněnku, že mu všechna ta vlastní jména v textu nepřipadala nijak důležitá. Taky nezapomínat na precizní výslovnost. A zaměřit na intonaci přímých řečí.
Na otázku, jak se ke knize dostal, odpovídá napůl v žertu, že mu byla podstrčena. A zná knihu celou? Právě že ne. Čte ji, ale je asi v půlce. Měl za to, že ji bude mít již přečtenou, ale zkrátka nevyšlo to. Zatím ho ale moc baví. Jan říká, že měl od počátku dojem, jako by si Jaroslav zkrátka vybral náhodný úsek z Kerouacovy Cesty, a ten dojemse mu teď ověřil. Takový přístup je ale průšvih. Průšvih, hotovo, dvacet, říká doslova Jan a je na něm vidět, že nežertuje.
Petr Váša oceňuje zápal a snahu vtáhnout posluchače do příběhu. Dobrá studijní práce. Jen pozor – opět – na nevědomou gestikulaci, u Jaroslava jde o neustále rozkládání rukama. Gábina Sitterová znovu zdůrazňuje výslovnost, třeba otevřené koncové vokály. Takové drobnosti zbytečně kazí dojem. A ještě si všimla, že Jaroslav se v určitých momentech šplhá v tahu textu do nepřirozených poloh hlasu.
Kristýna Zieglerová vyprávěla úryvek z knihy „Zatracení“ Chucka Palahniuka, jakýsi monolog duše mstící se rozjařeným pubertálním spiritistkám. Recitátorka bohužel nepřišla na diskusi, takže zde o ní nebude víc řeč. Právě tak schází Filip Novák, který přednášel Niklovu „Mlžnou pohádku“. Šárka Knížková tu taky není. Říkala text o voraření ze slavné knihy Tři muži ve člunu. Není tu, ale přijde, slibuje kdosi. Nebo ne, zprávy se různí. Magdaléna Nešněrová? Magdaléna Nešněrová! Není? Ono se to vlastně hodí, protože jsme v takovém skluzu, ale je to škoda. Magdaléna přednášela „Nervové lázně“ od Heleny Růžičkové. A co Adam Hošek? Chybí. Odjel. O něm už ale bylo psáno, stať se jmenuje Vokurka, podle autora přednášeného textu.
Jakub Hrůza, ten aby někde chyběl. Zpřítomnil s velkým úspěchem vyprávění Etgara Kereta „Létající Santini.“ Vyprávění o chlapci, který se chce stát akrobatem v cirkuse tak moc, až dopracuje na pár milimetrů od tohoto svého cíle. Děj se zdá být jasný, přesto se Jan ptá Jakuba, o čem že to říká. Jakub praví rozvážně a, že o osudu. Aha. Další otázka zní, je-li mu takový přístup sympatický, míní se snažení hrdiny vyprávění. Je Jakub taky takový, že by šel tvrdě za svým cílem? Jakub se přiznává, že si sám není jistý, má-li malého málem-akrobata vůbec rád. Jan Jakuba nabádá, aby provedl vnitřní rozhodnutí, kdo hrdina vlastně je. V tom musí mít a v tom musí být jasno. Je to snaživý trouba? Je to bytost hnaná touhou? Přese všechno si Jan libuje, že text je díky Jakubovi posluchači velmi dobře přístupný, to má rád.
Váša, snad si mohu dovolit tu zkratku ve jméně pana porotce, se vyznává, že je páně Jakubův fanoušek. Pozoruje a vidí jeho postupnou práci na sobě a těší ho to. Myslí to upřímně. Bylo to OK. Gábina, má-li vůbec něco vytknout, tak snad trochu dlouhé přerody z vypravěče do postav. Ta pauza diváka znejišťuje. A sykavky! Má cenu na tom pracovat. Má to smysl. A nikdy se ti, Jakube, nebude chtít víc než teď, i když se ti teď nechce. Jan se ještě šibalsky ptá, proč nebyly tak dobře připravené texty v představení „Prokletí“ a sám si bryskně odpovídá: Protože jsi lemra líná!
Odvážně zvolila text Lenka Strádalová. „Milovnice“ od Elfriede Jelinek nepatří k tradičním volbám, jelikož nesleduje logiku promluvy ani stavbu příběhu, nýbrž složitou krouživou strukturu, která obtížně snáší jakékoliv vnější pokusy o vyklenutí nebo gradaci.
Gábina Sittová se zjevným potěšením konstatuje, že Lence text sluší. Má na něj správný věk. Působí z jejích úst uvěřitelně, a nejen z jejích úst – Lenka je vůbec na jevišti pozoruhodně přirozená. Velmi vhodně zvolila minimalistické prostředky, text „prostě říkaný“. Jen pamatovat na plynulost věty, nelámat, kde si o to logika sdělení neřekne. Jan Anderle vyzdvihuje Lenčinu podrobnou znalost postav. Vystupují tak velice plasticky. Bylo to obyčejně říkané, což se zdá být v kontrastu s tragikou a beznadějností popisované situace. Slovo si bere paní učitelka a volá, že hrdinka naději má! Ještě zbývá naděje. V tom to právě je!
Petr Váša klade otázku a tuší, že odpověď správně tuší. Lenka totiž uzavřela svůj výstup několik řádků před koncem. Opravdu nepředpokládá, že by to byla Lenka vzdala, nebylo proč. A opravdu, onen škrt vznikl už dříve, jen se nedostal do kopií pro porotu. Znovu se vyzdvihuje schopnost říct text obyčejně. Petr rozkládá, že by se to bylo dalo pojmout jako feministický traktát. Jako text na obranu zmechanizovaného organismu ženy. Jako první strategie přednesu se nabízí hysterie, hned druhá robotičnost. To jsou Skylla a Charybda, mezi kterými Lenčin přístup obratně balancuje. Naplňuje se tak intence autorky: smysl a význam výpovědi se poklidnou cestou rodí až v našich hlavách.
Shodou okolností náramně dramaturgicky vyšlo, že jako další přišla na řadu Michaela Palaščáková s „Martou v roce vetřelce“ Petry Soukupové. Ještě před tím, než se začne mluvit o Míšině výkonu, dělí se s námi porotce Jan o svoje potěšení z překlepů v přepisu, který dostal do ruky. Opis prováděla Míša sama, a tak se teď trochu červená, ale je to v dobrém míněno, navíc měl Jan pravdu, jsou to přehmaty více než roztomilé: středa 11. prostince, místo čaj Rooibos – ČAS Foibos, nemůžu ko(u)řit, a další. Přednes byl přirozený, autentický, nic nacvičeného. Váša vyzdvihuje Míšinu schopnost být neustále při věci a nepředjímat, což přináší možnost překvapení a neočekávanost sdělení. Na čem by doporučil zapracovat, jsou nervózní pauzičky, které se tu a tam vyskytly a které budí dojem, jako by byl vypadl text, čímž se nervozita přenáší na posluchače. Celý ten jev nazývá kostrbatost. Jan dodává, že výkon to byl pozornost-strhující, jen lehce přepauzovaný.
Gábina nabízí ženský pohled na věc. Pauzy vnímala jako naplněné a nosné. Prozrazovaly vnitřní děj, který si přece žádá svůj čas. A jdou v logice elegantně neotesaných vět Petry Soukupové. Míša má pro text navíc ideální věk. A má křehký obličej, který po celou dobu decentně hraje, takže pauzy nastávají v řeči, ne tak ve sdělení. A co se týká té kostrbatosti… ona ta situace je celá poněkud kostrbatá. (Text pojednává banální, leč fatální situaci nečekaného početí).
Váša pak ještě dodává, že by si Míša měl ujasňovat, zda a kdy chce hrát a kdy vyprávět. Váša říká, že v obou těch polohách je přesvědčivá, ale měla by se rozhodnout.
Mezi čekateli na ortel se mezitím objevil dříve postrádaný Filip Novák. Niklova Mlžná pohádka byla tak tak v jeho silách. Vůdčí připomínkou je zpřesnit výslovnost. Jan bez obalu praví, že tu máme co dělat s pastí na recitátory. S jazykolamem na maximum. Tak se stalo, že Filip spotřeboval veškerou energii na samotnou výslovnost. Dále Jan postrádal práci s refrénem, jehož úkolem je členit text. K tomu ale nedošlo, takže se rozpadal do jednotlivých vět, nedržel pohromadě. Jan se Filipa ptá, zda je mu jasné, co které slovo znamená. Třeba verš „Co má dlaň má vzít v hrst?“ – co je zájmeno a co sloveso. Gábina dodává, že byla příliš znát lopota s výslovností. Ptá se, jak dlouho Filip na textu pracuje. Filip říká, že od listopadu. Pak se mu to ale zdá jako velká spousta času, a tak pro jistotu upřesňuje, že jen hodinu týdně. Říká to s výrazem, jako by byl na to penzum obmezen pod hrozbou přinejmenším vyhnanství. A to se nedá brát na lehkou váhu, Ovidius by mohl vyprávět.
Váša zmiňuje mechaničnost. Říká, že tomu chybí nadstavba. Lopota mluvčího nesmí čtenáře zdržovat. Ten ji nesmí ani zaznamenat. To musí jít samo. V boji proti monotónnosti Váša navrhuje zkoušet si varianty textu: sabotovat ho, řvát, šeptat, bořit – ono se to tím promění, i když se pak člověk vrátí k verzi původní.
Ondřej Ulihrach si na hrb naložil Dům mrtvých od Guillama Appolinaira. Porotci naříkají, že v jejich složkách právě tento text chyběl. To je veliká škoda, nemohli tak sledovat, jak Ondra pracuje s volným veršem, jak, a zda vůbec, ho dokáže odlišit od prózy. Z pléna stoupá paní učitelka a hlásí, že na tom pracovali a že to bylo v pořádku. Porotci se usmívají. Paní učitelka říká, že fakt, že to sedělo, a porotci říkají, že to je dobře. Ale je vidět, že by stejně radši příště měli text před sebou a udělali si vlastní obrázek. Tihle porotci!
Porotkyně Sittová vypouští směrem k Ondřejovi výčitku, že kašle na techniku mluvní. Ty otevřené vokály. Anderle dává k lepšímu, že skrze nedbalou výslovnost nechal duchy říct „nezahladí naše slipy.“ Míněny však byly pravděpodobně sliby. Ondřej říká, to že snad neřekl. Z různých stran se ale přidávají další svědci slipů. Tomu se dá těžko vzdorovat. Slipy se zkrátka staly. A těžko se jich zbavit. Váša se svěřuje, že pak dokonce jistý úsek básně propásl, jak ho zaměstnávala nutkavá představa Appolinaira ve slipáčích. Dost ale o nich.
Podle poroty se objevovaly nejasnosti v situacích. Výkon to byl dobře promyšlený, ale při provedení mluvně odfláknutý. Propříště by se měl Ondra pokoušet naplnit hudební stránku verše. Měl by se věnovat mluvní výchově, to především.
Anderle si ještě stihl všimnout, že hlas Ondřejovi zněl, jako by byl měl rýmu. Ondřej hlásí, že nikoliv jakoby, ale skutečně. I nyní, v tento okamžik, má nos plný a sotva průchodný. Anderle připouští, že s tím se dá těžko něco dělat. S čím se ale něco dělat dá, jsou prvoplánové vnějškové ilustrace. A sice by se s nimi mělo udělat, že by se nedělali. Například větu „mrtví se radovali“ říká Ondra přes smích. To je proti logice textu a posluchače to mate. Váša uzavírá, že ono to bylo vlastně dost dobré, ale že v Ondřejově případě je „dost dobře“ příliš málo. Tento text má schopnost vtáhnout, ale byl říkán příliš konvenčně. Proto Váša Ondrovi nabízí stanovit si za cíl okouzlit diváka.
A ještě se dostává na Radku Caldovou. Ta si připravila úryvek ze Společenského katechismu Gutha-Jarkovského „Co dostaveníčko?“ z kapitoly Mladí lidé a známost. Porotci jsou od počátku na pochybách, proč právě tento úsek. Především je třeba mít na paměti, pokud to neví interpret, nepoznají to ani posluchači. Radka vysvětluje, že poslepovala text z menších fragmentů, které jí přišly zajímavé a které by se skládaly ve smysluplný celek. Jan se domnívá, že by bylo třeba silné stylizace, bezmála práce s rolí, z jejíž pozice by text mělo smysl říkat. Váša navrhuje jako základní polohy naivní a ironickou, tedy postoj pobavený, co všechno ty naše babičky provozovaly a čím se řídily. Srovnává Radčin výstup s loňským provedením jiného výseku z Jarkovského v podání Báry Purmové, která se pak dopracovala až do celostátního kola. U ní byla pozice jasná. Intence, úhel pohledu. Jan se znovu začítá do textu a usmívá se. Pak říká, že by to při patřičném uchopení mohlo být také pěkně perverzní. Ta představa ho láká natolik, že pár slov předvádí.
Nejvyšší čas zprávu uzavřít.
Druhá dávka recitátorů následuje v pátek, v pátek 13.
-ZAJÍ–
