Případ Sauvignon aneb Volský vočko!

Recenze

„Příteli chvátej, SOS!“, křičet chce se divadelnímu punkovému nomádovi, hned v prvních minutách inscenace Byl Václav IV. Homosexuál?, brněnského Kabaretu Sauvignon. Je nabíledni, že zde se právě děje zločin, v jehož kořenech dlí lež. Text totiž navzdory vstupním proklamacím souboru rozhodně NENÍ čerstvě po dopsání a inscenace rozezkoušená.

Můžeme se samozřejmě přít o tom, nakolik čtená zkouška patří před publikum, a kdy jest dopsáno, jisté však je, že záměrné týrání divákovo logicky po zpětné vazbě volá. I přes evidentní hlasové dispozice zúčastněných deklamátorů předvedený tvar dosud nenese ani elementární kvalitativní kritéria kladená na scénické čtení, a jeho předloha má k termínu kompletní dramatický text asi stejně daleko jako Dominika Myslivcová do lesa kvalitní pop music.

Propriety žánru noir nepotřebují úpět pod devastujícím jhem samolibého tláskalstva – jistě jde o styl a insitní zábavu pro několik zasvěcených – jenže kvalitní parodie musí zcela jednoznačně vycházet z komplexní znalosti žánru, a nezřídka i lásky k němu, jen zběžné napodobování základního výraziva a čtyři náhodně roztroušené fóry na sofistikovanou kontroverzní zábavu rozhodně nestačí. Na autentický skandál byla páteční prezentace Kabaretu Sauvignon málo spontánní, vzhledem ke stavu rozpracovanosti pak značným problémem, a to i v kontextu work in progress festivalu. Do sklepa nebo do práce, vážení?

Názory od diváků

  • Příliš dlouhé. Přestal jsem vnímat po 20 minutách.

  • Více si vyhrát s hlasy a intonací, některé pasáže působily monotóně.

  • Upadala energie herců a temporitmus.

  • Více zdivadelnit, přinést více akce na jeviště.

Lektoři

  • Příliš dlouhé, doporučili bychom představení zkrátit.

  • Nepochopili jsme žánr, jakým nám představení předáváte.

  • Představení působí, jako na začátku tvorby.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Prkno a city!

Recenze

Páteční večer z okovů odpoután byl inscenací Gedeonův uzel, divadla Prkno z Veverské Bítíšky. Současné drama z pera americké autorky Johnny Adams bylo v tvůrčích spárech zkušeného ansámblu, pevně režijně vedeného hostujícím Liborem Ulovcem, přesvědčivě definováno coby jevištně funkční, a emocionálně náležitě účinný, reprezentant svého žánru. Hraje se komorní, psychologická, a decentně společensky kritická činohra, jejímž epicentrem logicky jsou koncentrované herecké výkony. Obě zúčastněné umělkyně jasně prokázaly vysokou úroveň jevištního umu, i vzájemného napojení, jež je základním předpokladem úspěchu. Inscenace je naprosto vyrovnaným, a do detailu prokomponovaným hereckým duelem, v němž pro samoúčelná sóla naprosto není prostoru. Ocenit je nutno i precizní ovládnutí jevištní mluvy, a to i v intimně ztišených pasážích. Pozorný divák je následně odměněn postupně rostoucím napětím, houstnoucí atmosférou, a eskalací citů. Dílčí problémy pozoruhodného projektu jsou pak druhu dvojího – první úzce souvisí s dramatickou předlohou inscenace, jež je prodchnuta řadou reálií, zejména týkajících se amerického vzdělávacího systému, jež je potřeba buď zpřehlednit, nebo eliminovat. Druhé úskalí pak vychází ze zvoleného žánru intimní činohry– při důrazu na autenticitu dramatických situací
se pokuste vyvarovat gestických automatismů. Jinak Gedeonův uzel mnohem lepší Radima!

Názory od diváků

  • Skvěle nastavené prostředí třídy.
  • Celé představení mě drželo, nenudil jsem se ani sekundu.
  • Hezké a přirozené herecké výkony.
  • Jak se dostávají do role? A jak dlouho trvá, než se z ní dostanou?
  • Konec působil až trochu násilně.

Lektoři

  • Upřesnit pocity učitelky vůči její kočce.
  • Zacelit charaktery postav už od začátku.
  • Větší využití dynamiky, chvílemi představení působilo monotóně.
  • Méně lítosti u matky, měla by mít i jiné emoce než jen lítost.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Po sklenici sektu, navštívíme sektu…

Recenze

…aneb po punkovém propláchnutí trocha existenciální sody! Divadelní soubor Slepé střevo se v pátečním odpoledni uvedl work in progress inscenací Skvostná země, jež vznikla na základě inspirace stejnojmennou knihou velšské autorky Grace McCleenové. Představení se honosí čistotou zvolené formy, smyslem pro rytmus, brilantní prací s expresivní mluvou, řadou razantních scénických gest, a především senzitivním hereckým výkonem představitelky ústřední role, z jejíchž úst i sektářské litanie znějí jako přirozený důsledek tvrdými životními zkušenostmi omlácené lidské bytosti. Složité a poměrně depresivní téma je interpretováno s evidentním nadšením pro věc i nespornou energií. Nelehká stezka ke zlepšení tvaru dosud nekompletního vede především přes vyklenutí výraznějšího dramatického oblouku, důsledné zpřehlednění časoprostorových rovin, a logicky i k dalšímu hledání paralel mezi mikrokosmem románových postav, a aktuální reálnou situací našich dní. Navrátivší se holubice však hlásá, že Skvostná země divadelní jest možná již na obzoru. Šťastné doplutí přeji!

Názory od diváků

  • Oceňuji komunikaci s diváky.
  • Líbila se mi práce s prostorem a smysluplné využití arény.
  • Sehranost herců.
  • Práce s bílými kvádry.

Lektoři

  • Cesta, kterou se soubor vydal je srozumitelná.
  • Těšíme se na pokračovaní.
  • Funguje nám využití kuliček, jako sníh.
  • Více si ujasnit od začátku do konce vnitřní motivace.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Pátek a hmyz, díl druhý!

Recenze

Konečně trocha neředěného divadelního punku! Ostrovské chytré Hop-hopákyně rozčeřily páteční mostecké vody zběsilou hmyzí show, v němž byla vkusně ukryta řada netriviálních témat. Zatímco Karafiátovi Broučci do květů chudobek studem cudně kukadla klopili, tak Včelí medvídci nadšeně tykadly do rytmu pohupovali. Životní potřeba přátelství navzdory zdravotnímu handycapu, i zcela pochopitelná touha po pořádné pařbě s konzumací smrtelné kombinace fernet-šampus-polárkáč, byla svižně interpretována coby skvostně dynamický girl power road trip, za přímé účasti jednoho postaršího post hippie kytaristy. Čunderleho prozaická předloha se stala základním stavebním kamenem pro bezuzdné řádění trojice punkových hmyzáčnic. Svobodomyslné inscenaci velmi sluší volnost prostoru i kreativní hrátky s kostýmním řešením a rekvizitami. Do záměrně rozdivočelého celku příjemně zapadají trampské evergreeny i nenásilně traktovaná poselství. Bratři Čapkové ať prominou, ale obrazy Ze života hmyzu už dlouho nebyly tak oslňující ozdobou pátečního odpoledne. Insects not dead, kamarádi. Fernety na mně!

Názory od diváků

  • Mladší diváci ocenili vtipnou předlohu i improvizaci hereček.
  • Konec nebyl znatelný.
  • Více se zaměřit na vztahy mezi postavami.
  • Líbila se mi hudební složka představení – živá hra na kytaru.

Lektoři

  • Více se zaměřit na konec a upřesnit v něm jednotlivé vztahy.
  • Odstranit nelogičnosti.
  • Zaměřit se na jednotlivé situace, vyčistit je a nafázovat.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Pátek a hmyz, díl první!

Recenze

Druhý den patnáctého ročníku NaNečista rozebzučelo dvojnásobné hmyzí kombo. Úvod patřil litoměřickému Mladivadlu, jež se představilo inscenací Včela v hlavě, která adaptuje stejnojmennou dramatickou předlohu aktuálně nejhranějšího žijícího německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Účinkující trio rozhodně potěšilo svojí nakažlivou tvůrčí energií, nepochybným charismatem, i maximálním využitím minimalistické scénografie. Formálně náročný autorův text, jenž sice je primárně určen dětskému divákovi, nikoli však ledva dospívajícímu herci, je však v kompletní adaptaci pro Mladivadlo zatím příliš náročným úkolem. Režijně-dramaturgická koncepce inscenace tentokrát náležitě nezhodnotila aktuální možnosti ansámblu. Inscenaci by k žádoucí progresi pomohla pečlivá redukce původního textu směrem k zodpovědnému využití tvůrčích dispozic sehraného týmu, jež jsou zcela jistě nemalé. Schimmelpfennigův text je bez debat velmi inspirativní, jeho ústřední téma je zvolené vhodně, a postupné bourání bariér mezi jevištěm a hledištěm v rámci možností funguje. Jen dosavadně vytyčená trasa je blízká maratónu, a logicky tudíž není vhodná pro zúčastněné sprintery. Přizpůsobit, prosím!

Názory a diváků

  • Příjemné představení, hezká herecká práce.
  • Představení na mě působilo autorsky.
  • Líbilo se mi propojení tří herců v jednu postavu.

Lektoři

  • Herci byli skvěle sehráni.
  • Jaké bylo sdělení hry?
  • Nezapomínat na dynamiku v představení.
  • Textu bylo občas více než hereckých akcí, proto by neuškodilo text v některých pasážích zkrátit.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Je ďábel maňásek?

Recenze

Renomované pražské divadlo SoLiTeAter uzavřelo páteční program 15. NaNečista černou groteskou Roberta Askinse Přísámbůh (Hand to God!). Několikanásobně prestižními cenami ověnčená hra v sobě mísí genofondy mnoha na první pohled obtížně slučitelných inspiračních zdrojů, dusnými vztahovými dramaty Tennesseho Williamse počínaje, a exorcistickými horory (Dětská hra, Exorcista, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Přichází Satan…) konče. Dlouholeté tvůrčí zkušenosti uměleckého lodivoda souboru a režiséra inscenace Libora Ulovce jsou zúročeny především v přesném vedení zbytečně neexhibujících herců, důrazem na akurátní temporytmus, i pokročilou práci s loutkami. Intenzivně oceňuji naprostou absenci karikování teenagerského projevu.

Kruciální problém inscenace bohužel tkví v její dramaturgii, jež s lehkostí akcentuje dryáčnickou linii dramatu, aniž by si přitom všimla, že Přísámbůh je ve svém jádru především hrou o brutálních následcích osamělosti a vzájemné diskomunikace. Vzniká tak sice zábavná a svižná, přesto však poněkud jednostrunná komedie, v níž nejsou důsledně ozřejmeny motivace postav, ani přiblížen výchozí mikrokosmos dramatu, jenž je již z podstaty místnímu publiku naprosto cizí. Orientaci souboru na současnou, a na výsost aktuální dramatiku vítám, a pevně doufám v budoucí práci na upřesnění uměleckých záměrů. Askinsovy předlohy je totiž na pouhou komedii škoda. Přísámbůh!

Názory a diváků

  • Nadchla mě práce herce s loutkou.

Lektoři

  • Zajímavé bylo zosobnění tématu.
  • Herectví bylo autentické a přesné.
  • Nemělo by se více otevřít téma otce?
  • Bylo by zajímavé více naznačit vztah ostatních postav k loutce.
  • Vývoj postavy matky by měl být postupný.


Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Krása normalizační?

Recenze

Mostecký divadelní soubor Zbytky s odzbrojujícím temperamentem rozrazil druhý programový blok 15. ročníku Nanečista scénickou adaptací novely Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky. Experimentální literární tvar, jenž v striktně padesáti-slovných kapitolách tematizuje nejednoduché dospívání v komplikovaných rodinných poměrech i dobových souvislostech, byl nespornou divadelní imaginací zúčastněných přetaven v dynamickou jevištní skicu, která příkladně akcentuje dramatický potenciál předlohy.

Inscenaci i přes časté briskní střihy formálně dominují přehlednost v chronologii vyprávění, hravost v definici dramatických situací, vtipně kreativní kostýmní řešení a bezprostřední emocionalita. Normalizační hrůza má v podání Zbytků intenzivní šmrnc, jenž mně na moment strhl k uvažování o koupi červeného šátku. Kreativní pedagogická režie dokázala pro každého z herců vytvořit adekvátní prostor, zbytných rolí jsme se nedočkali, kolektivní hierarchie charakterů je naprosto zřetelná. I přes dílčí technická zaškobrtnutí, snadno pochopitelná vzhledem k rozpracovanosti projektu, je jeho primární devizou vysoká úroveň herectví, a to v kolektivních výstupech, i sólových partech, jež suverénně ustojí i jevištní mluvu v cizím jazyce. Ocenit jest i nutno i vynikající reprezentaci jediného muže, jenž z grácií i humorem hozenou rukavici zvedl. Gratuluji a rozradostněn jsem!

Do slavnostní premiéry ovšem doporučuji dramaturgicky zpřesnit startovní motivaci vztahů mezi El. a její matkou, a zamyslet se nad možností eliminace některých scén, v nichž se příběh ani atmosféra nikam neposouvají (např. ozdravovna…) ve prospěch zostření inscenační gradace.

Mostecká El. však především radost velkou znamená. Děkuji velmi!

Názory od diváků

  • Otázka je, zda by Jindra nemohl býti ve více situacích, popřípadě, zda by nemohl hrát tátu?

  • Představení bylo autorské či dle předlohy?

Lektoři

  • Proč hrajete bosí?

  • Zda by nebylo za vhodné naznačit kostýmy generační rozdílnost.

  • Lépe vyřešit přestavby – práci s židlemi a provázkem.

  • Více rozehrát osobní situace.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Vydýcháno, rouháš se bohům?

Recenze

7. ročník souboru Vydýcháno si k vlastní prezentaci na letošním Nanečistu zvolil téma i formu, jež věrně zrcadlí jeho aktuální schopnosti. Svižná, jevištně přehledná patnáctiminutovka se bez větších problémů dá přijmout jako (v rámci možností!) funkční scénická definice severského mýtu, na níž je pozitivní především uvědomělé zvážení úrovně vlastních sil. Inscenaci dominuje charismatický hlasový projev Vypravěče, jehož interpretace je tajemná i vtipná takřka coby slovo boží, uvěřitelné pokusy o pohybovou ladnost, a poučená hra s atmosférou i použitými scénickými prostředky. Divadelně interpretovaný obraz vzniku světa navíc můžeme chápat jako symbol geneze divadelního tělesa. V tomto ohledu je poněkud matoucí zvolený název, který evokuje spíš Wagnerův operní nářez, dodnes hromadně oblíbený nejen mezi hajlujícími skřety, než uvedený kus. Finální úskalím jinak příjemného pokusu pak dlí ve zvoleném estetickém výrazivu miniatury, jenž je pevně ukotven hluboko v divadelní minulosti. Plné plíce při hledání nových, dobrodružných, divadelní cest!

Názory od diváků

  • Přišlo mi to trochu, jako trailer.
  • Sledoval jsem, bavilo mě to, jako kdybych četl knihu. Potřebuji další kapitolu!

Lektoři

  • Děkuji za pohyb v prostoru. Nebylo to pohybové klišé.
  • Směs kultivovanosti, humoru a něhy.
  • Oblaka pohybem – jen se krásně postaví a jsou tam oblaka.
  • Představení bylo zakončené do tečky. ¨
  • Kráva byla překvapivá a humorná – Důstojná, i když dojí.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Kámoši velké medvědice

Recenze

Šest tučňáčků sice není Sedm statečných, nicméně jejich zpívaný leitmotiv se do mozku zadere s podobnou intenzitou, jako legendární westernová znělka, a jeho vlezlá nakažlivost se hravě vyrovná Despacitu kombinovanému z pěveckým projevem Olgy Lounové. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že hravému souboru Aplaus se z obstarožní dramatické předlohy Borise Aprilova daří extrahovat poměrně sympatickou kombinaci roadmovie a bajky.

Tučňáčí anabáze nepostrádá tempo ani švih, a je průběžně kořeněna zručně provozovanými jevištními efekty. Nechybí humor, efektivně formulovaná atmosféra severu, ani (vzhledem k cílové divácké
skupině!) přiměřeně dávkovaná strašidelnost. Kolektiv disponuje imponující úrovní vzájemné jevištní chemie, korunou inscenace je však příkladná práce s postavou domnělého outsidera Čňáka, v němž se s
zrcadlí bezprostřední kouzlo nezlomnosti dětské logiky a víry v dobro.

Do budoucna je potřeba zapracovat na přesnosti artikulovaných point, konkretizaci ústředního poselství, které je sdělováno, i přesnějším charakterovém odlišení členů tučňáčího sexteta. Ani Sedm trpaslíků totiž
není Hopsal a šest mikro anonymů, ale typově pestrá skvadra, jež je základem divadelně atraktivní skupiny, a s jejímiž členy se může divák lehce identifikovat. Dík za příjemné setkání, a úspěšnou cestu za nadšenými diváky přeji!

Názory od diváků

  • Líbili se mi bílé prvky pro tučňáky.
  • Hezká práce s dětskou naivitou. Když dětem řeknete ať to nedělají, tak to stejně udělají.

Otázky ohledně inscenace:

  • Co je tématem? Maminky také někdy lžou?
  • Proč jste byli bosí?

Lektoři

  • Při rapu bych se nebál do toho jít ještě víc.
  • Líbila se mi vaše energie. Byla uvěřitelná.
  • Postavy tučňáků – každý je jiná osobnost. Tučňák dredař je introvert.

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa