Nahodilý záznam Diskuse, středa 11. března, VN 20.00
Na úvod budiž řečeno, že málokdo se nechal zmást v programu uvedenou lokací „VD“, což podle legendy znamená Kino Varšava dole, a je to tak správně, jenže diskuse byla samozřejmě nahoře, což všichni bryskně pochopili, dolů nikdo nešel, tak proč se o tom šířit.
Setkání zahajuje hl. orgán slečna Kačka, vítá veškerenstvo, to je plénum, tvořené především oběma dnes vystoupivšími soubory, a přede všemi naši váženou porotu, byť se ten přídomek mohl zdát předčasně vyřčený, ale nebyl, jak se ukázalo v průběhu večera. Ukázalo se, že je to porota moudrá, střízlivá a veskrze přející, a zasedají v ní vynikající pánové Víťa Větrovec a Kuba Šebesta, v jejich středu pak slečna Michaela Raisová, tedy osobnosti světem zkušené a vytříbeného citu.
Hl. orgán Kačka vítá, upozorňuje na bezprecedentní Kóje ve VN vybavené polštářky, knihami, stěnami a křídami, křídami všech barev, s nimiž je možno a dovoleno a vyžadováno po zdech čmárati, ať tu po naší generaci něco zůstanu, když jeskyně jsou tak daleko. Hl. orgán Kačka nechává organizační záležitosti až na pak a zahajuje diskusi k představení „Co bys chtěl!“ kolektívu „DS Čtvrtek večer“ pod vedením vedoucího Pavla. Z povzdálí je slyšet mlasknutí technika Petra.
Ozývá se plénum a praví, že nemá rádo trapný ticha. Dále praví, že se mu leccos líbilo. Tohle se mu líbilo: koncept pracování s publikem. Jak byli udělaní ti rodiče. Ta televize mezi nima. Práce se stereotypy. Že to bylo civilně podaný. Že tím vznikal pocit blízkosti. Protože to bylo tak civilní. Jiný hlas vznáší dotaz, zda se učili reagovat na sebe, a míní tím patrně herce. Místo odpovědi, jejíž čas přijde až později, slyšíme další slova chvály. Kohosi to oslovilo. Kohosi to vtáhlo. Kohosi to přemohlo upřímností. Tolik věcí to udělalo! Bylo to upřímně podaný. Už to skončilo, škoda, řekla jsem si, říká mladá divačka, a plénum se zúčastněně zavlní smíchem: ano, škoda, že už to skončilo. Chvilku všeobecného souznění nahlodává pochybnost, že rebel byl snad málo rebelovatý. Měl by být mnohem rebelovatější. Měl by mít ostřejší rysy. Na druhou stranu byl rebel na jevišti rebelovatější, než je teď jeho představitel v plénu, protože ten má brýle. I to zaznělo.
A ještě zaznělo, snad v odpověď, že rebel nebyl čistý rebel velmi záměrně, stejně jako holky nebyly úplný blondýny. Snad jen škoda, že neměly vývoj, ale kdo by hleděl na vývoj.
Hl. orgán Kačka se pléna táže, má-li snad někdo něco ještě, takže plénum poslušně utichá a promluviti je nyní porotě.
Porotce Jakub si cení čistoty. Cení si vykreslení postav a hry se stereotypem. Zmiňuje štronza a táže se, bylo-li to nazkoušený. Na závěr zahání pochyby výrokem, že známe Pavla: Dal tam, co tam má být, a co tam být nemá, tam nedal.
Porotkyně Míša mluví o prostoru. Mluví o naladění. Mluví o tom, jak se herci pěkně poslouchali, a proto na sebe byli v prostoru naladění. Mluví o tématu, že bylo jejich a že je to dobře. Je dobře, že se nesnažili
tam něco nacpat. Jen to mluvení. Občas vám nebylo rozumět. Porotkyně Míša míní, že je třeba zpomalit. Nedrmolit. Vůbec, nespěchat. Nejen v řeči, taky ve střizích. Především ve střizích. Dát si pozor na pauzy, na ten tajmink. Výhodnější je diváka víc vtáhnout, říká porotkyně Míša. S tím se dá těžko polemizovat. Hrát do více stran, zvětšit gesto, narušit civilnost.
Porotce Víťa se ošívá, a hned vysvětluje proč. Byl přítomen generální zkoušce a leccos řekl už tam. Proto se teď zdráhá. Ale ne nadlouho. Upozorňuje, že Pavel vede děcka hezky, a vyzdvihuje jejich autenticitu. To proto, že nejsou znásilňovaný. Tak Pavel vychovává divadelníky, ne jen herce, skutečný divadelníky. Děcka jsou schopný myslet dramaturgicky.
Víťa ví, že je potřeba uhrát tu, v podstatě, arénu. Nelíbí se mu ale, že je představení divadelně svíceno. Dal by přednost, kdyby to bylo bývalo naholo. To vytváří pocit až vzájemnosti. Naopak v divadelním světle víc vynikne každá nepřesnost. Navíc brání kontaktu. Pak ale Víťa říká, že „možná je to jenom moje vize šílená“. Vyloučit se to nedá.
Dále pak Víťa míní, že fungovala stolička. Na to se z pléna ozývá vedoucí Pavel a praví, že konečně. Na to praví Víťa, že ale. Řeč se stáčí na polibek. Víťovi je líto, že si ho někteří diváci neužijí. Pavel prohlašuje, že to by se hádal, a je zjevné, že to míní vážně. Víťa není výhružkou zastrašen, natož přesvědčen. Míní, že by se snad mohl z řady diváků vyklonit, a polibek tak uvidět, ale stále není spokojen. Pavel nabízí, že mu oba aktéry líbací scény později večer poskytne, aby se mohl podívat.
Postava učitelky by měla mít jasnější znak, zpočátku splývá s žačkami. Později se profiluje až k neuvěření. Víťa přesto věří, že taková učitelka možná je, protože takovou kdysi měl. Němčinářku.
Na závěr komentuje svou vlastní připomínku ze vzpomínané generální zkoušky: v úvodu se ke své postavě jasněji přihlásit. Víc zamávat. Ať je jasno. Víťa se pak ještě dovolává ozvláštnění temporytmu. A ještě Víťa upozorňuje, že některý holky jsou poněkud uhihňaný. Pavel se z pléna dovolává jmen. Chce znát, která je uhihňaná. Z potemnělého kouta se ozývá Hl. orgán Kačka, řka, že uhihňaný jsou všechny ženy na světě. To je silný výrok, ale jelikož Hl. orgán Kačka spadá pod množinu všech žen na světě, nejedná se o šovinismus, a jedná se tedy o vtip, a je se tedy možno zasmát, což leckteří rádi učinili. Všeobecné veselí dodalo Víťovi odvahu a udal Kláru. Klára je uhihňaná a Pavel si to zapamatoval.
Porotce Jakub rozporuje Víťův pohled na světlo a směle oznamuje, že jemu se líbilo. Míní, že učitelka herecky zastiňuje balící kluky.
Zaznívá otázka na moment, kdy právě tito kluci uvidí objekty svého mladistvého zájmu a pronesou slova „To jsou ale KU!“, načež se zarazí. Plénum si není jisto, zda to byl záměr, nebo momentální nápad herce. Plénum se přiznává, že v ten moment mu začal mozek šrotovat. Nepřiznává ale co. Část pléna by si pak přála více doslovit postavy, nabízí koncept jakýchsi vnitřních monologů, ale je to část menšinová, stále menší, málem trpasličí.
Slova se ujímá vedoucí Pavel a zahajuje: Je to tam, ne ježis, nenene. Pak sumarizuje dotazy, na které je třeba reagovat. Byly tu dotazy na průběh zkoušek, na tvůrčí proces. Pavel na to rád odpoví a děcka ho prý můžou klidně opravit. Pavel připouští, že se hodně diskutuje. Premiéru měli v listopadu a do října se dva měsíce jenom kecalo. Hledalo se, co je naše téma. Je to autorský divadlo. Co je rodina, to je téma. Pavel prohlašuje, že sám je liberečák, a hnedle se opravuje, že vlastně jablonečák. Dokazuje tím, zdá se, znalost kraje a jeho témat. Pavel popisuje, že soubor vznikal narychlo. Někteří se přidali až čtrnáct dní před premiérou.
Řeč je o postavě výše označované jako rebel. Pavel míní, že není zmetek. Není zmetek a priori. I když ho tak někdo vidí. Třeba ta učitelka. Pavel obhajuje divadelní světla. Vysvětluje, že tam u nich mají vany, takže světlo padá svrchu a divadelní světla to už jenom pak dosvětlí. Tady se mu ale zdálo, že diváci mohli být oslněni. Nebyli. On sám si každopádně připadal osvícený.
S temporytmem souhlasí, tedy s připomínkami k němu: něco má být pomalejší. Má dojem, že pro soubor byla nová zkušenost, že se diváci tak moc nesmáli. Představení si tak sedlo na zadek. Štronzo je běh na dlouhou trať. Štronzo na konci kažýho obrazu bejt musí, a když je tam k tomu i pointa, je to ještě lepší. Jsou v tom každopádně rezervy, není to dost docvičený, soubor se v poslední době těžko schází.
Pak vedoucí Pavel nadhazuje myšlenku, že už to nebudeme prodlužovat. Pak se táže „nebo jo?“ a vysvětluje, že ono „KU“ byla improvizace. Správně tam má být, že to jsou ale kočky. Ale mohly by to být konec konců kuny, kuřátka, nebo – proč ne – kapybary. Scénář je dílem kolektivu, prostě to vznikalo, a pak se to selektovalo.
Pavel zdůrazňuje, že tu byli rádi, děkuje. Přichází Hl. orgán Kačka a předává za účast patřičné lejstro, není to diplom, ale i tak dobrý.
Následuje druhá část diskuse, o představení „Show strejdy Dutche“ souboru Divadlo strejdy Dutche, kterou se pokusíme pojednat úsporněji. Ač se zdála být vyostřenější, což byla, neozvalo se v ní nijak ohromující množství motivů. Diskutující se poměrně záhy rozdělili do dvou táborů. Jedni byli nepříjemně překvapeni, neřku-li šokováni, vulgaritou představení, a to jak v tématu, tak v prostředcích. Druzí vulgaritu přešli s nadhledem, ale byli nepříjemně překvapeni, neřku-li šokováni, nedomyšleností a nedodělaností představení, a to jak v aktuálním provedení, tak v celkové inscenační výstavbě. Mezi oběma skupinami se pak – co by Gandalf náhle se zjevivší mezi armádami trpaslíků a elfů pod Osamělou horou – vynořil porotce Víťa, kterému to bylo všechno málo, přál by si to ještě třikrát trapnější, naznačoval ideální míru trapnosti rukou vysoko zdviženou, zatímco diskutované představení mu v narychlo sestrojeném trapnometru dosahovalo sotva po prsa.
Tvůrci se obrnili namnoze opakovanou reálií, že u nich v Nymburce se to všechno snese, že tam svoje publikum mají a že z toho plyne veškeré nedorozumění: představení není totiž koncipováno pro
prostory a diváctvo divadelní, nýbrž přímo připravené a uzpůsobené prostředí hospodskému. Nymburská mládež totiž až doposud v hospodách toliko popíjela alkoholické nápoje, sledovala telku, nebo se ohlušovala nesmyslnou dusající hudbou. Nyní má možnost paletu rozšířit o neporovnatelnou divadelní šou Strejdy Dutche, utápějícího se v sebeklamu o vlastní výjimečnosti, prokládanou nesouvisejícími video-skeči.
Poznámka o změněném rámci, jak se zdá, do značné míry vyvrátila kořen nejzávažnějším námitkám, takže další komentáře se omezily na více méně drobné aspekty. Namátkou: „Není vulgární a nevulgární divadlo, je jen dobré a špatné divadlo.“ „Trapnost se trapností nesdělí.“ „Je to škoda.“
Jeden z dua protagonistů dále vysvětlil, že hraje bez brejlí, ale jinak že má na každém oku pět dioptrií. Jedině tak se mohlo stát, že na jeviště z publika vytáhl čtrnáctiletou dívenku a podle svých slov, ji trápil. Své působení v Divadle Strejdy Dutche chápe jako svého druhu poslání – v nymburských hospodách „asociovat bližní.“ Jinak ale působí i v dalších divadelních uskupeních, jejichž ambice jsou vyšší, takže naplňuje svůj potenciál. Vyšší možnosti obou aktérů totiž postřehli mnozí z diváků.
Na otázku, jak se na scéně cítili, odpověděli oba pánové, že nepříjemně. Poměrně brzy vycítili, že nejedou s publikem na jedné vlně, pročež představení podstatně zkrátili. Ve svém přirozeném prostředí se totiž dožívá až dvou a půl hodin. Přese všechno projevili vděčnost za poskytnutý prostor i ohlasy. Na jevišti nevnímali mnoho interakce, ale slyšeli mnoho smíchu. Porotce Jakub se na závěr nechal slyšet, že by rád jednou do nějaké té nymburské nálevny zajel. A výslovně se vyjádřil, že by dal před telkou přednost Divadlu Strejdy Dutche.
-ZAJÍ-