„Skončilo to a já začala konečně normálně žít. Tato nemoc mi vzala několik měsíců normálního života, ale také mi hodně dala. Poznala jsem jedny v největších radostí života, třeba když mi začaly růst vlasy, nebo když jsem začala chodit bez berlí. Našla jsem si nové kamarády, ale hlavně jsem si uvědomila, co je v životě nejdůležitější – zdraví. Zní to jako stokrát ohrané klišé, ale je to velká pravda.“
Tento závěrečný monolog „do tmy“ hlavní hrdinky zní celý jako stokrát ohrané klišé. Snad to nějak souvisí s tím, že je to stokrát ohrané klišé. Život je stokrát ohrané klišé. Smrt je ohrané klišé. Touha po životě je klišé. Boj se smrtí je klišé. Správně se říká, že žádné téma není tak malé a bezvýznamné, aby nestálo za zpracování a zobrazení. Co rozhoduje, je právě pojetí a forma, kterou na sebe téma vezme. Na druhé straně bych rád doufal, že žádné téma není příliš velké na to, aby nestálo za zpracování a zobrazení. Téma smrtelné nemoci, téma plíživého ohrožení života, ještě než se stačil vůbec rozvinout, je veliké nesmírně. A přesto si jej soubor DS Inverze všiml a stálo mu za pozornost. V tom je velký kus odvahy.
Materiálem se staly texty, bolestivě autentické zápisky Markéty Zagrapanové, která ve svých čtrnácti letech prodělala rakovinu, nádor v koleni, a v tuto chvíli ji, zdá se, chvála Bohu, již překonala. Inscenace sleduje její příběh od prvního ulehnutí na nemocniční lůžko, přes odhalení samotné nemoci a všechny fáze jejího léčení, hrozbu smrti, pak hrozbu ztráty končetiny, až po zdárnou operaci. Nablízku jí po celou dobu stojí maminka a sleduje, jak staří přátelé odcházejí a noví je nahrazují. Nad tím vším bdí lékařka a zdravotní sestra. Jednoduché schéma, jednoduché situace, modelová setkání, běžný jazyk. K tomu realistické herectví, nekomplikované svícení. Skrze to všechno silné dojmy a zážitky. Zůstaly dlouho v nás. Tedy alespoň po nějaký čas. Nastává diskuse.
První se ozývá Moderátor a svěřuje se, že ještě s odstupem několika hodin v něm pocity z představení přetrvávají, byť už první setřel slzy a dalším zahradil cestu. Ano, i slzička ukápla. Chválí nápad s Karlem a zjevně to myslí vážně, protože jej podle svých slov hodlá v praxi užít a šířit jej. Nápad s Karlem odkazuje k pasáži, kdy spolupacientka hlavní hrdinku má k tomu, aby dala svému nádoru jméno, nejlépe někoho koho nemá ráda. Ona sama ten svůj pojmenovala po Karlovi, „jednom klukovi“. Malá bojovnice prohlásí svůj tumor za Zdeňka, na památku neoblíbeného strýčka, takže mu může po libosti nadávat, dělat si z něj legraci, zkrátka se k němu vztahovat jaksi zvenku. Zjevně to pomáhá. Autoři inscenace přisvědčují, že se jedná o nápad s velikou praktickou účinností.
Porotce Petr Váša se do pléna táže, zda představení zapůsobilo podobně silně na všechny. Zda přesvědčilo. Kdosi praví, že se mu líbilo. S kýmsi to hnulo. Eva Spoustová nabízí své čtení: jako hlavní téma jí vystoupila nedůstojná pozice člověka ve zdravotnictví. Že se s ním manipuluje jako s ovcí. Dále upozorňuje na způsob herectví. Připomíná ji Ordinaci v růžové zahradě. S tím souvisí další připomínka: v podobně realistickém zpracování je třeba dbát na technickou přesnost, například zavádění kanily při chemoterapii vypadá jinak. Pacientka by také patrně po operaci v oblasti kolene, byť úspěšné, těžko zacházela s nohama tak, jak jsme to viděli.
Petr Váša pobízí k další diskuzi. Je dobře, že inscenaci nechybí humor. Ten vyvažuje případný patos, ne jen že odlehčuje, ale brání upadnutí do zpřevážnělé truchlohry. Míša Raisová z pléna vyjadřuje svoje pochybnosti o závěrečném „monologu do tmy.“ Připadal jí vlastně zbytečný, zbytečně doslovený. Na druhé straně ale chápe dobře míněnou snahu a nesnáze při zpracovávání tak specifického textu – pro jeho autenticitu a nízký věk autorky. Vůbec převládá názor, že lépe vycházely scény, kde se pracovalo s náznakem, obrazově, na rozdíl od těch, kde jsme sledovali rádoby přirozený průběh bez divadelní zkratky. Kohosi rušil monotónní rytmus střídání scén a obrazů skrze stmívačky. Na druhou stranu hudba jednotlivé obrazy účinně propojovala. Někomu to stačilo, aby nepadal řetěz, jiným se zdálo, že padal. Přitom by se zdálo, že řetěz buď spadne, nebo ne. To je nebezpečí nadužívaných metafor.
Řeč se znovu stáčí na herecké prostředky. Hovoří porotce Honza Anderle. Je třeba zvolit žánr: buď herectví realistické, seriálové, ale pak to musí šlapat jak hodinky, nepřesnosti zboří veškerou ostatní práci, nebo pracovat se stylizací, která je divadlu vlastnější, a diváci na něj tak snadno přistoupí. Úkolem číslo jedna ale je vyrovnat herecké výkony nejen ve stylu, ale především v jakosti. Rozdíly se zdají být porotcům málem propastné. Hlavní hrdinka působí přirozeně a uvěřitelně, některé jiné figury naopak mechanicky a naučeně. I celé situace pak zavánějí namarkýrovaností, a ubírají na přesvědčivosti. Porotkyně Gábina Sittová nabádá k hledání divadelního znaku. Oceňuje ale, kam se výkony většiny představitelů od minulého roku posunuly, jak na sobě herci zapracovali. To je radost sledovat. Cení si odvahy, se kterou si tvůrci troufli na tak velké téma. A že ho pojali nevydíravě.
Petr Váša se ke slovu dostává jako poslední, má na to v nabitém programu sotva dvě minuty, což je trvání průměrné punkové písničky. Za tento postřeh jej plénum odměňuje smíchem. Petr Váša rozvíjí úvahu, jak by podobný kus fungoval v jiném, třeba ne tak přátelském prostředí. Zde totiž právě účastné prostředí překrývá některé nedodělanosti. Dále upozorňuje na nebezpečí, že se závažné téma může stát alibi pro nedůslednou práci. Krok do klasické činohry považuje za nepřesvědčivý, představení podle něj dosud kulhá
Můžeme jen doufat, že něco podobného se netýká autorky textů.